Report Triatlon Melechov 2019
XXII. MALÝ ŽELEZNÝ MUŽ MELECHOVA 2019
Čtvrtá sobota v červenci = Melechovský triatlon alias Malý železný muž Melechova. Před 12 lety vůbec můj první závod, jsem nyní pohříchu dva roky opomíjel, abych se letos opět nechal zlákat. Příprava spíše v teoretické rovině, venku jsem neplaval přesně dva roky, běhací botky mají zespodu ještě „nováčkovské“ špuntíky, jen aspoň na tom kole pravidelně měním a mažu řetázek (jak se v domovině mé manželky na Valašsku říká řetězu). Díky tradičně perfektní objednávce počasí je již v předprodeji přislíben „vyprodaný“ rybník, celkem 118 kusů. V depu vidno hlavního principála tohoto „cirkusu – neúnavného Jirku Pechu, ovšem šedá eminence celého závodu – Petr Jenšovský – obrazně vše drezíruje nenápadně z místa příjezdu na parkovisko. Manéž menší velikostí, ale o to větší významem, tu má kvůli již tradičním dětským kláním, rozprostřenou „hromová parta“ pod velením Tomáše Slavaty, který si jen tak mimochodem střihne i „plnotučný“ závod. Letos novinka – moderní "čípečkové" měření dorazilo i na Melechov, dík za to Mildovi Rýparovi. Při pohledu do výsledků let minulých si dělám zálusk na minimálně Top 30, tělo se přeci musí rozpomenout, jak mu střídání disciplín chutnalo. Teorie jasná – rybník nějak odprsit, nesundat se na kole a zbyde hromada sil na běh. Kola Ledeč letos ve slabší sestavě, dokonce ani žádná štafeta, Tomáš Vávra první nasazený, turnajová dvojka Tom Dvořák, třetí Vlaďan Trýb a já na divokou kartu. Na závod přijíždí i pražská spřátelená část party, Michal Holub alias Miguel, Venca Kubec a sestřenka Lucka. Při obligátním rozjetí před závodem zjišťuju, že nezařadím nejtěžší převod (až později odhaluji naprasklý drát řazení, který horkotěžko prochází bovdenem), hold si budu muset vystačit se „14“. Po rozpravě hromadný úprk k vodě, depo u rybníka nadupané až po výstražná mlíka, kola naparkovaná skoro na sobě, s Laďánkem chytáme ještě epesní místo u výběhu z depa. Na hráz výjimečně nešlapeme pěšky, prvních 50 m ve vodě k seznámení stačí, řadím se do druhé lajny občasných plavců až neplavců po bok Tomesa, Laďana a Miguela a jsme připraveni na dlouhou „prsbu“. Poslední poplácání a představení může začít.
Půl jedenáctka a startovní výstřel nás posílá do vln. Bójky v dálce ani nevidim, prý tam jsou dvě, první lajna nahazuje svoje motory a odplouvá dál, koukám, abych nedostal kopačku do ksichtu, registruju jen Miguela vedle sebe, nic víc. Kupodivu se startovní pole jakžtakž rozprostře (nebo spíš odplave), po závodě se shodneme, že jsme prakticky každý plaval ve svojí lajně, jen u bójek klasická bitka. Prvních 50 m se pokouším o parodii na kraul, pak osvědčená prsa. Po právu mi to přijde nějak podezřele dlouhé a i časy všech ostatních odpovídají delší trati, čas 9:12 je o skoro 2 minuty horší než posledně, aj nejlepší plavecký čas (Marek Doležal – 6:16) je o minutu horší.
Depo cajk - výhoda marné plavby je více prostoru, potkávám se akorát s Luckou, která jde do ponožek, po letech, kdy jsem vozil i rukavice, jsem dospěl maximálně k brýlím, přilbu zapínám až za jízdy, drahocenné vteřiny se mi v boji o 50. místo budou jistě hodit. Klasický pohled na „korálky“ závodníků v kopci do Horní Paseky, postupně skáču jednu skupinku za druhou, bohužel žádná, která by stála za háknutí. Na vrcholu akorát míjím Vlaďánkův skromný 3 členný vláček, jen houknu, ať si naskočí, dva to dají, Vlaďánek bohužel nee. Na dolní limit kazety narážím už ve vsi, no potěš koště, co budu dělat v těch pořádných sjezdech to nevím. Odbočka za vsí, nadjíždím si jak při Velké ceně Brna, kupodivu to nese ovoce, skáču do další skupiny – tam hraje první housle borec ve sparťanské kombinéze s hrazdou, do kopce ještě dobrý, ale na rovině odjíždí jak na motorce, kór když já tam dělám nohama větrák už při 45 km/h. Zatáčky do hor ale střídání rolí, na pohůdku odjíždím, za vrcholem jakože čekám. Dorazí mě jiný borec, vzorná časovka dvojic až do Kaliště, kde přiletí zezadu šinkanzení skupina i s Tomesem. Historicky mě dříve ještě nikdy nedojel, snažím se tvářit, že ho vidím rád že pojedeme spolu, ale ani Tomeso tomu nevěří, jen zezadu prohodí něco ve smyslu „jak se ti šlape…“. Skupina jede celkem rozumně, ostatně pořád klesáme, využívám aspoň setrvačnosti karbonových vysokých kol, přílet do Brunky a hup před Humpolec – jednotlivci cedí skupinou, mám co dělat, abych lepil díry, Tomeso je jak urvaný ze řetězu. Humpl, odbočka do kopce k letmému bufetu, někteří se snaží napít, Dvořka houkne do kotelny a na hyenu nastupuje, další tři borci s ním. To už nedolepím, klasické území Nikoho, skupina před 30 m, skupina za mnou 30 m, sice jsem jak pojízdná mlíkárna, ale totálním spurtem dojíždím tu před. Tom akorát odstříhává dozadu, jsem hotovec, dostanu ze sebe jen „to Ti pěkně děkuju“. Novinka, průjezd Jiřicemi, skupina je na hadry rozsekaná, točíme se s Tomem a týpkem s hrazdou, sleduju jen kazetu dotyčného přede mnou, netuším, co je kolem trati. Tomovi začíná skákat řetěz, musí zvolnit, jen to komentuje, že jsme tedy reprezentace Kola Ledeč jak hovado. Totální padák přes Lhotku a dále, na tacháči k 70, na brzdy a odbočka na Koberovice. V kopci se to zase sjíždí, Tomův řetázek (nebo spíše kazeta) je v řiti čím dál víc, postupně cedí pryč, mně to začíná chutnat, Zahrádky jsou tady. Po pikometrech sjíždím jednoho typa za druhým, ovšem časy, kdy jsem to byl schopný vyjet průměrem 21 jsou pryč – teď se na tu rychlost ani nedostanu. Zaplaťšmoula nefouká, drbeme si to každý tak 17kou, Tom daleko za mnou, jen se divím, že už tu dávno není Franta Tichý. V lese se to konečně rozjíždí, sjíždím týpka v zeleném kombiné, dokonce chvilku kecáme, zatímco začíná pochcávat. Dojezd do depa, čas 1:07 asi žádný zázrak není, depo je podezřele plné kol, můj výběr stanoviště vyloženě tristní – běžet v tretrách s kolem až na úplný konec depa byl teda propadák, ještě že děcka maj ty závody až odpo, teď by si mě namazaly na chleba. Ségra Verča pěkně fandí, dokonce i dívčí skupina holek Paškových se tu vyskytla i s panem otcem. Snažím se narvat mokré nohy do už zmoklých zavázaných bot (= takřka nemožné), zatímco Marcel pořád brblá – „to je hrozný Marťas, rychleji ty boty, na gel se vyprdni, tak šup už, celá věčnost tady s Tebou v depu…“. Tomeso už je tady, kopnu do vrtule ať mě nevyklepne už v depu. Verča ještě volá, ať běžím, že mu určitě uteču…:-D fór dne – seběhnu akorát na hlavní, když za mnou dusot, myslím, že je to konečně Franťour, ale on Tom. Buší do toho jak hluchý do vrat, jen se plácnem a JumboJet letí dál. Úplně se mi vybaví jeden z příběhů Rychlých Šípů – „běžíš jako sloní mládě, ale podívejte, jak ten Mirek Dušín (=Tomáš Dvořák) krásně běží…“. Dole u rybníka míjím onoho „zelenáče“ s dvojitým dívčím doprovodem (patrně dcery), borec si jde zavazovat tkany, tak je udolám všechny tři, kopec na Rohuli. Už jsem zapomněl, jak je utažený, „sloní mládě“ začíná klopýtat, týpek před mizí na horizontu, dozadu se ze zásady neotáčím. Další dusot a on Franta – mine mě jak patník a mizí také. Posílám tam antikřečína, na bufetu neberu nic, hned za ním mě sekne další borec, na odbočce však běží rovně místo doprava lesem na Rejčkov (jako onehdy bratranec Michal), na poslední chvíli ho stáčím, pak už ho nevidím. Do Rejčkova dobré, déšť je milosrdný, žádnou hranu teda neběžím, poslední seběh před tradičními nekonečnými rovinami před Horní Pasekou, skáče mě další týpek, jen mě stačí povzbudit, já stačím odvětit pouze „tobě to teda chutná…“ a valí dál. Antikřečín moc nezabral, obě nohy na sráč, ale dá se to. Konečně vesnice, marný pokus o natažení kroku, naštěstí za mnou díra, odbočka k cíli, poslední metry a cíl.
1:48:52 a 33. místo – cílem byla první třicítka, pocitově byla nejlepší poslední disciplína, ale především díky tomu, že jsem jednoduše běžel tak, aby to úplně nebolelo, čas zhruba o minutu horší než obvykle, o plavání nemluvě, tam si podávala ruku bída s ještě větší bídou.
A co elita na čele? Venca Holub jel vlastní závod jako obvykle, pro zlato dosprintoval v čase 1:32:10, náskok na druhého Jardu Tunu ovšem činil pouhých 22 vteřin, kdy Jarda na běhu mocně stahoval Vencův náskok. Bronz bere další elitní triatlonista Martin Buček – ten už také potěžkal melechovskou trofej nejcennější, vloni a předloni absolutní stříbro, letos „až“ třetí flek. Absolutní brambora zbyla letos na Péťu Miláčka, který svedl lítý boj Tomem Stunou, kterému triatlony evidentně voní. Šesté místo bere dlouholetý účastník Ondra Sedláček, sedmé pak Pavel Slezák. Osmá absolutně se jeví jako zjevení z jiné galaxie první žena Tereza Tůmová, která se neztratila ani mezi elitními chlapy a někteří z nich to komentovali tak, že na kole „normálně tahala jak hovado“, ztráta 5:40 na vítěze a především 9. cyklistický čas je z říše snů, kopcovitý terén našeho triatlonu primárně běžecké lyžařce sednul jak zadek na hrnec. 9. končí ledečský Tom Vávra, který se vyšvihnul zvláště 4. nejlepším během. Top 10 uzavírá – nejlepší štafeta ve složení Fortelný, Mafek, Váňa promine - v jednotlivcích Jirka Juřička.
V týmovém souboji bere jasné stříbro Tomeso na 18. místě – nebýt skákajícího řetězu, jistě by čas na kole vypadal trochu jinak, na běhu už toho moc vylepšit nešlo – Marcel po závodě prohlásil, že to vypadalo, že sprintuje depem jen pro diváky, ale on tak asi běžel celou trasu – 6. čas je prostě hovaďácký. Nutno podotknout, že do výsledků musel Tom promluvit i po závodě, neb v jeho případě čipeček nesejmul výsledný běžecký čas, takže pořadí muselo být upraveno dle jeho hodinkového času.
Pozávodní atmosféra se nese v tradičním duchu kdo kde se s kým loktoval v rybníce, ujížděl nebo cedil skupinou či odvěký boj běžet/jít na cestě na Rohuli. Jen co definitivně skončil liják, který se průběžně spouštěl po dobu doběhu hlavního závodu, na své značky nastupují děcka a zažívají své chvilky slávy. Vyhlášení nejlepších proběhne ve zrychleném režimu vinou blížící se další bouřky, tradiční foto na louce a zatímco já už mířím k broumovskému domovu, zbytek ještě vysedává na Vršku, někteří si dají ještě večerní nášup v podobě Sázavafestu. Inu, nejen triatlon, ale i chlastání se rapidně zrychlilo a je třeba neustále trénovat, o práci s mládeží nemluvě ;-)