XTeRra Melechov 2015

           

            Poslední srpencová sobota znamená pro triatlety a triatletky z blízkého i širokého okolí jediné – nahodit na střechu svůj bikový speciál, zabalit plavecký brejle, popadnout nejlehčí krosky, do navigace naťukat Kouty u Ledče a za hodinu dvě už si neseš v ilegalitce s logem humpoleckého chmelomoku poukázku na koncentrovanou bolest, zmar, koupel v litrech potu a křeče do nejtitěrnějších svalečků, které na těle najdeš. To vše v kompaktním balení s vytištěným jménem a číslem, benefity tohoto voucheru lze čerpat během dne mezi 10:15 a 18:00. Tento podnik nabízí tuto službu již 14. rokem, pokaždé si najde kolem 80 zájemců a vlivem silného návyku, který vzniká již po jednom užití, se valná většina vrací. XTeRra Melechov – Rolls Royce melechovské nabídky. Letošní triatletická sezona na Vysočině ukázala, že řady špičkových závoďáků se povážlivě rozšiřují a i v boji o celkové prvenství v Poháru Melechova je situace více než otevřená.

            Po mém už skoro tradičně vlažném výkonu na Melechovském triatlonu vím, že jestli si chci ze Stvořidel odvést nějaký pohár za celoroční snažení, musím tady na XTeře pořádně přitopit pod kotlem. Takových borců je tu ovšem celá řada v čele s Jirkou Beránkovým, Ondrou Pajerem či loňským vítězem Štěpánem Vidnerem. Rozmary léta však situaci mění – Jirka vinou nemoci „pouze“ jako účinný support na trati, Ondra toho času v plné polní a Štěpán neznámo kde, ač číslo 1 má v depu rezervované. Jdu si pro svojí 4ku, hned vedle s 5 lídr Vystrkovského áčka Koubeček, děláme si srandu, že bychom podle čísel mohli skončit i v cíli. Vůbec ETV zde poskládal silnou sestavu od nejmladšího Matouše Prokůpka po matadora Pepu Svobodu, na výlov medailí se teda štrapáci „vybavili“. Světelský Catus vysílá do boje pouze Jirku Juřičku, v trikotu L.O.L teamu Jihlava můj letošní tip na vítěze Ondra Hromádka (ovšem svěřuje se mi s (ne)tréninkovou přípravou, forma je velká neznámá), za Cykloservis Moravský Krumlov Dan Novotný, který si vždy nějakou tu „kostku“ odveze. Po dvou neúčastech se na místo činu vrací medailista Zbynďa Pospíchal, za ledečáky pak kometa sezony Petr Miláček a Tomáš Dvořáků, jenž má vždy nabroušeno především na poslední disciplínu. Vepřový kejty už se točí nad ohněm, odstartovat Carbošneky a Turbáče v depu na běžeckou část, Marcel vyřídí formality ohledně rozpravy o trati a jede se k rybníku. Přihlášenejch všehovšudy 80 borců a nově 2 štafety. Nechápu jak, ale i přes Saharské léto je voda vážně čistá, teplota cajkózních 20 (údajně). Nejlepší místa v depu u rybníka zabrali Vystrkovští „kluci z plakátu“, jdu aspoň do první lajny za ně. 10 minut do startu a zjišťuju, že si to dám dneska navostro, páč všechno lepení sem nechal v autě. Tak to nám to hezky začíná. Na rozplavání prdim jako dycky, bójky jsou sotva vidět přes zaoblení zeměkoule, dávám tomu tak rok dva a Marcel jistě vymyslí i to, jak být první závod na světě s převýšením v plavecké části.

            Čtvrt na 11, Pavel Tvrdíků nám to odpálí a tortura začíná. Přede mnou v řadě Ondra Hromádka, ale než si stačím omočit rukávky, už je skoro u bójky. Chvíli tam zkouším kraula, abych si to mohl odškrtnout, ale pak přecházím v osvědčený prsení se, k první bójce mi kolegové volnostylaři prchají, ale po obrátce se karta obrací, skáču jednoho po druhým. Vedle mě můj spolubojovník Vláďa Trýb, se kterým jsem letos svedl již 2 bratrovražedné souboje, z obou jsem vyšel - byť o šňůrku u trenyrek - vítězně, a ani tentokrát si nechci zkazit kladnou bilanci. Ve vodě dokonce jako bych ho slyšel nadávat, i do třetice se mi ho daří udržet za sebou, ale opět o chlup na zádech.

            Čas 10:42 a 18. z vody (vloni 11:02), ihned mi kdosi v depu hlásí, že Petr Miláček je kousek přede mnou. Řikám si, že to je v pořádku, divný by byl opak. Trvá mi snad tejden, než se s mokrýma nohama nasoukám do ponožek, ale pak při běhu je budu ještě velebit. Nabrat gel a suka do kapsy, naládovat to tam co to jde a stíhačka začíná. Hned na začátku míjím pár borců, mimojiné Kamila Bartoše, ptám se, jestli bude pohár za plavání – přitakává. Kousek přede mnou Libor Voplakal ještě s jedním typem, až teprve na horizontu vidím Petra. Libor se tak snadno nedá, lámu ho až když se kopec trochu narovná, ale ne nadlouho. Petra stahuju, ale bude to ještě bolet. Sjezd po modrý do Koňkovic, mám to najetý, ale stejně tam vlaju jak papír, borec přede mnou mě pouští, na oplátku ho pak protáhnu přes ves a dolů po asfaltu. Najednou kde se vzal, Libor je tu znova, ten asi ve sjezdu zahodil brzdy. Prokličkovat mezi chatama, bum prásk na lesní cestu a před náma slušná stěna – z pily to shodit dolů, počítám, že tady kluky setřesu, ale to si myslim jen já a pár západních Němců – Libor mě střihne z jedný strany a druhý borec hned za ním. Potěš koště, hryznu se a za chvíli jdu zase přes ně. Před náma nějaký Vystrkovák – před odbočkou na louku ho docvaknu a on Pepa Svoboda – pouští mě před sebe, no aspoń mě bude mít kdo zvedat až to tam rozchechtám. Pár obrátek v lese přes „rukáv“, sjezd na cyklostezku jedu jak s hnojem, dole zdravím Verču, která hlásí 6. flek. Mno to taková trága nejni, založim to tam, Peťas už je na dostřel. Franta Tichej dělá „kolospojku“, hlásí rozestup, čekám, že pokecáme, ale už jsou tu prokletý kořeny. Bída s nouzí si podávají ruku, nemůžu chytit rytmus, u potůčku dokonce srabácky slejzám, ač to jde s trochou šikovnosti proskočit, no trága nad trágu. Libor s dalším borcem mě samozřejmě objíždí jak patník. Konečně se trochu chytám, naštěstí už je po kořenech, ve výjezdu po poli sjíždíme Petra, na asfaltu voraz. Odbočka na louku do Radostovic, bouchne mi kotel, narvu to tam co to jde a jdu přes kluky – na tacháči 30, čekám, že se hákne aspoň Petr, ale nechávaj mě být. Ve vsi odfrknu, přede mnou sice nikdo, ale nahoru musim jet šrot- to je jediná šance. Jen letmo kouknu na hodinky na tepy – přijatelnejch 170. Jako na zavolanou se přede mnou zjevuje kombinéza Ondry Hromádky. Zapůsobí to jak rudej prapor na Slávistu, za chvíli ho mám, dokonce na stejným místě jako vloni. Žádný sr..í s mladou paní, není na co čekat, Ondru nechávám vzadu, otevírá se přede mnou přímej úsek stoupání a hned 3 typové rozesetí tak po 10 metrech za sebou – Jindra Procházka, Jirka Juřička a Dan Novotnej. Kosim to za nima, ale každej stáhnutej metr sakra bolí, kluci úplně vyzevlený nejsou a valej to taky do plnejch. V lese těsně pod hradem fandí Bery, hlásí ztrátu 1,5min na prvního – tak to čumim, to je řešitelný. Nahoře na Lipnici je mám tak na 30m, řikám si, že je to v ouklendu, páč v dalším kopci jsou moji. Sjezd dolů z Lipnice, panorámata jak blázen, dokonce je vidět i první borec. Po asfaltu spurt jak na prémii, jen co se to zvedne, tak to hryžu, kluci ale jak kdyby to věděli a smažej to taky. Kopec ze sedla, nahoře tam narvat pilu, opět to v nájezdu na lesní cestu málem nevyberu, ale klukům už dejchám na pláště. Brdek před silnicí rvu „na Španěla“ a na asfaltu už jim chytám zadovku. Chvíli se tam vezu jak ve zlatým kočáře, tahá Jindra, pak mi to nedá, povídám mu: „tak sme se přece jenom zase sjeli jako vloni“ a jdu na chvíli tahat pilku. Před náma na dostřel první borec, jedu kudlu, on čeká, takže ho za chvíli máme – Zbyněk Pospíchal – koukám, takovej od pohledu mladej „klouček“, povídám mu familiárně „čůůůůůůsss“ a jakoby nic jdu přes něj. Vědět, že zdravím budoucího vítěze, asi bych zvolil jinej slovník. Asfalt mi voní, ale věřím si i na tu stojku ve výjezdu na Orlík. Jenže, jen co vjedem do terénu, sem úplně mimo a borci letí přese mě. Jindra, Zbynďa a Jirka cuknou, my to tam s Danem hoblujem za nima, shazuju to na kašpara, všichni se plazíme víceméně stejně, nahoře fandí Jindra Musil. Zarvu to kolem něj, ale je mi to plat prtný, kluci ujížděj, za chvíli mě skočí i Dan. Stíhám ho co to dá, ale po chvíli se mozek přepíná do úspornýho režimu a přeletím odbočku – stopka na nulu, než to znovu rozjedu trvá tejden a Dan je v ptdachu. Ve sjezdech sem podělanej škrob, kor bez lepení, sjezd do Humplu fakt na sichr, seknout to kolem rybníka, na obžerstvovačce zkouším vzít vodu, ale ve 30km/hod rozkládám podávaný kelímek na atomy. Tak nic, piju svoje, srknu gela, zas časovka jednotlivců. Prokličkovat městem, v dálce přede mnou Jirka Juřička. Odbočka na hlavní, málem mě sundá předjíždějící auto, šup na „Vaškovu silnici“, smažím to kolem 40km/h, Jirku znatelně stahuju. Kolem kravek nahoru, podél pole, na asfaltu už sme duo, konstatuju, že ty před náma už asi nedáme, Jirka přitakává. Houpavej úsek do Proseče, zkouším párkrát pseudonastoupit, ale spíš pro pobavení. Ve vsi se lidi dali do makání, musíme hulákat, aby nám uhejbali z cesty, křižovatku proletíme stylem Ruská ruleta. Rvu do sebe suka, spláchnu to zbytkem jontáče a ještě další 2km se mám čím bavit. Výjezd k Rejčkovu, Bery v kopci fandí, ale už mi to přestává chutnat, naštěstí je to kousek. Nad Rejčkov vyletíme v rozestupu asi 20m, pomrcasit to v lese a za chvíli už po sjezdovce dolů k chatě. Zase mráz po zádech, když celý depo sleduje jen tebe, vnímáš všechny hlasy včetně spíkra najednou a přece nevíš, co hlásí.

            Čas na kole 1:48:57 (vloni 1:55:24) je snovej, lepší už jsou jen Jindra s Danem (1:48:10). Popadnu Magneslife a dalšího gela, připadá mi to věčnost, než se vyhrabu. Vybíhám jako 5., mylně si myslím, že je přede mnou o borce navíc. Hned na startu podél sjezdovky nahoru, na běh peču a vydrápu to pěšky, pak to rozbíhám. Jirka už je daleko přede mnou, ambice na seběhnutí kohokoliv přede mnou jsou nulový. Nohám se ani za svět nechce, cupitám po kamenech, v hlavě zatím vítězí běh nad chůzí, ale počítám, že to dlouho nevydrží. Těsně před 2.km se přede mnou vynoří postava Jindry, kterýmu to evidentně nevoní, v seběhu se ještě držím za ním, oba jdem v křeči, prohodíme pár slov a po pikometrech jdu přes něj. Pěšina už se začíná sakra zvedat, přede mnou v dálce v lese už jde Jirka Juřička, já ho za chvíli v tomtéž úseku napodobím. Rozhledna prosvětluje na horizontu, posílám tam erárního gela během chůze navrch, na bufetu to zapiju a jedem jako s medem dál. Konečně se to rozbíhá, u oficiálního vrcholu zdravím rodinku na výletě, musím se smát, když mě paní chválí před synem, jak hezky zdravím. Ještě abych tak hezky běžel, zatím to „nie bohvie čo“. Seběh z vrcholu, napojení na „okružní“ cestu, tady to začíná mít trochu švih, opět do lesa a padák dolů. Po chvíli si mojí blbostí klasicky přišlápnu kotník, hned mě chytaj křeče vzadu do stehen a musím zastavit, posílám tam Magneslife a je to zas cajkozní. Po zelený dolů to musím teda sakra šlajfovat, aby se mi to nerozjelo, napojení na žlutku a další padák. Bojím se ohlídnout, každou chvíli čekám nějakýho rakeťáka. Kilometry na cedulkách na stromech luxusně naskakujou, v hlavě přepočítávám, kolik tak ještě zbývá minut, poslední kilometr vyčůraně odečítám s tím, že tam už to člověka potáhne samo. Tímhle oblbováním se bavím až na 6,5km, kde se to zvedne a přestává veškerá sranda. V první chvíli rychlost pouštního plaziče, ovšem nechápu jak, nohy si to po chvíli přeberou, pokaždý nekonečnej úsek je najednou skoro poloviční. Potkávám v protisměru fandícího Jindru Musila, říká mi ta nejkrásnější slova: „běžíš dobře, máš náskok, nikdo za tebou není“. Až po závodě zjišťuju, že to povídal všem, ale člověk tomuhle chce věřit. Za chvíli už sem u posledního bufetu, nic neberu, páč už to silně začíná zavánět cílem. Prudkej seběh dolů je cajk, podobně prudký mezičky a pěšinky nahoru už jsou míň cajk. Zřícenina přede mnou, taky si tak připadám, špicuju uši, jestli neuslyším za sebou hukot, ale zatím nic. Už prosvětluje louka, vyškrábat se na vrchol, z dálky volá Bery. Neotáčím se, pomalu v deliriu k němu přibíhám, hlásí, že mám náskok, ale za mnou je Petr Miláček. Drápu se do kopce za loukou, pod sebou slyším Beryho, jak už volá na Peťase. To snad ne, poslední km a mělo by mi to zase utýct v posledních metrech?? Jak politej živou vodou vybíhám kopec na cestu, fandí zde Vláďova Lucka, rudo před očima, totální šrot, STRAŠNĚ se bojím, že se přižene Peťas, poslední zatáčka je tady, ohlídnu se, nikdo za mnou, v hlavě myšlenka, že už je určitě v mrtvým úhlu a předbíhá mě. Blbost. Nepředbíhá. Už slyším hlas spíkra a radostný vejskání naší Verči, poslední spurt a je to tam.

            Čas v cíli 2:52:56, běh za 53:17 (vloni 54:59). 4. místo. Brambora, na kterou jsem si tak trochu myslel a kterou bych vydržel „chroupat“ sakra dlouho. Jestli vloni při závodě všechno vyšlo jak mělo, tak letos to bylo ještě o vesmír dál. A kdo skončil ještě o dva vesmíry dál? Jako první do depa přijíždí Jindra Procházka následnovaný Zbynďou Pospíchalem, kousek za nimi pak Dan Novotný, Jirka Juřička přijíždí až za 1:30min. Zbynďa záhy přebírá otěže závodu pevně do svých rukou, Jindra vsadil vše na vítězství v cyklistice (které o titěrnou jednu vteřinu vybojoval) a zkušenému triatletovi v poslední disciplíně sekundovat nemůže. Zbynďa na nic nečeká a s nejrychlejší běžeckým časem si po 2:46:35 dobíhá pro vítězství a originální trofej. Danovi na druhém místě běh tentokrát moc nechutná a náskok na Jirku ztrácí. V něm naopak chytnou saze a dobíhá si pro celkové druhé místo skoro 3 minuty po Zbynďovi. S celkovým bronzem (ale vítězstvím v chlapech nad 40) se v cíli objevuje Dan Novotný. Můj strach z  finišujícího Petra Miláčka byl nakonec zaplať šmoula lichý, Peťas uzavírá 5. místem podium dvě minuty po mně. 6. v cíli je Štěpán Moravec, 7. místo si odváží Honza Zamrazil a 8. flek pak excelentně běžící Koubeček. Až 9. místo nakonec zbylo na Jindru Procházku, který nechal všechny síly na kole a na běh už mu nezbyly, TOP 10 uzavírá ledečák Tomáš Dvořák, který se výstavním během katapultoval z přelomu 2. a 3. desítky startovního pole. V ženách potvrdila roli favoritky Hanka Nenadálová (celkově 24.), druhá Alena Křikavová a bronz bere Běla Steinbachová.

14. ročník XTerRy za námi, opět přinesl neopakovatelné zážitky z trati a nepopsatelnou úlevu v cíli, kdy už na vás čeká jen to pivo a kus prasete. A i to stačí jako motivace k dokončení. S těmi, kterým se zase prohloubila v úvodu zmíněná závislost, se zase rád sejdu příští rok s číslem na rameni na hrázi rybníka. Tak sportu zdar 8-)