XIX. TRIATLON MELECHOV 2016

Poslední červencová sobota, už po desáté nakládám v tento den silniční speciál, botasky a plavecký brejle (pravda, první ročník byl bez brýlí a na horském kole) do auta a mířím směr Melechov. Letos dovrší Malý železný muž Melechova 19. rok své existence a jako skoro rodák si to nemohu nechat ujít. O počasí už nemá cenu psát, naposledy tu pršelo v roce 2010 (ostatně mám dojem, že naposledy obecně v létě pršelo před tolika lety), klasika azuro a z vody a asfaltu se skoro kouří. Prezenčka na Horní Pasece, jen co vylezu z auta, už se tu rozjíždí borec na triatlonové koze, řev galusek připomíná průlet stíhaček. Dav v prostoru cíle dává tušit, že popularita závodu roste s roky pomalu geometrickou řadou, Lucka u prezence hlásí 122 startovních čísel, o autobus účastnický rekord. Ze známých tváří mají drtivé zastoupení tradičně Vystrkovští (7 borců), Světelští Catusáci,Kola-Ledečáci se letos vinou marodky v týmu moc nepochlapili (jedna štafeta a 3 samotáři), z jednotlivců mířících tradičně vysoko pak Ondra Pajerů, Petr Miláček, ultramaratonec Libor Eremka, Jarda Tuna a loňští medailisté Jirka Juřička a Ondra Sedláček. Příprava a rozjetí před závodem doslova odbyto, odstartovat gel, zašněrovat „Ády“ v depu a jede se k rybníku. Po vzoru XTerry Melechov je výlez z depa zadem, nejlepší místa „obšancovaná „ pomalu už zkraje dne, takže ostrouhám a „žiletku“ ukládám tak v půlce. Zatímco hledám útěchu u sličnější polovičky, dozvídám se, že kolega Tomáš vytváří před startem ze své „silnice“ odlehčenou verzi Superleggera a díky náhlé absenci přesmykače je nucen to objet na jednu placku – strach z kopců ho příklání ke straně malého „kašpara“.

Rozloučení s nejlbižšími a jako cestu na hráz volím raději suchou verzi – letos jsem ještě nikde neplaval, tak nemá cenu to takhle před závodem provokovat. Na startu lehké zdržení, Jirka Pecha udílí poslední pokyny z vody plovouce sám vytříbeným stylem k již zaplněné hrázi. Startovní výstřel a 122 triatletů se vrhá do kouteckého rybníka (toho času slušných 19 stupňů). Místo ke startu sdílím s Vlaďanem, jakožto lepšího plavce ho pouštím kraulovat před sebe, chvíli se ho pokouším napodobovat, ale nevida žádný extra výsledek přecházím k oblíbeným prsům. Vzhledem k rozprostřenosti startovního pole nemám tušení, jakým směrem vůbec plavat k bojce, pár metrů od ní mě však správně balík nasaje a usměrní, loktovačka, kopačka, aspoň dvakrát třikrát pěkně loknout, šup hlavičku pod vodičku a za pár metrů to samé u druhého záchytného bodu. Tady si mě berou do parády vystrkovští čížci Pepa se zmíněným Vláďou, ctím úctu ke zkušenějším a nechávám si „revanš“ na zbylé disciplíny. Chvilku tam ještě posílám kraula, ale to už jen pro diváky v přilehlé fan-zóně, z vody lezu na hranici půlky závodního pole v čase 7:18, první borec už si přes dvě minuty vysouší vlasy v depu.

Hned po výjezdu z depa selektivní kopec na Horní Paseku, šance pro ne úplně výstavní plavce ještě leccos dohnat, tedy pokud jste obstojný vrchař. Docvakávám slušnou skupinu v čele s mými Vystrkovskými souputníky z vody, zatímco se před vrcholem snažím dohnat kyslíkový dluh, jen tak tak stačím zachytit samovolné rozbití skupiny, Pepa navíc odjíždí s borcem s hrazdou, nemám ambice je honit už teď, za vsí je na to času dost. A taky že jo, Pepa si vystupuje, jak mi později chlapsky prozradí, týpkovi by neuvisel ani v háku na gumicuku, formujeme tedy skupinu a valíme na Humpolec. Ještě před Horami předjíždíme Jirku Beránka, zprvu se zdá, že má defekt, ale záhy po startu zjišťuje, že dnes prostě nemá nohy, a tak energii později upírá v povzbuzování kamarádů. Tempo kupodivu jetelné, žádná střelba k pozvracení jako obvykle, na špici se střídáme rovným dílem. Občas přiletí zezadu nějaký plašan a demonstrativně předjíždí, abychom ho v dalším brdku úplně s prstem v nose cvakli, než stačím říct „palác medičejský“, je tu Humpolec. Pár typů bere vodu, absentující vystrkovští kluci Koubeček s Víťou fandí v kopci, za městem to lehce potáhnu a najednou se vedle zjeví Franta se slovy: „Tak mě tu máš“. Mňo pozdrav pánbůh, letos jsem si myslel, že ho aspoň na tom kole vyklepnu, a ono buřt. „Hupy“ vedle dálnice už měli dávno zakázat, tam je to o zdraví, nějaký čížek zezadu nastupuje, část lidí se ho chytá, na krev to lepím, další hup už relativně cajk. Sjezd skrz Speřice a dále pod Koberovice, rychlost k 70 km/h a kluci ujíždí, přišlápnout už není kam, neb chybí převody, na návsi už je to zase kompaktní. Pod „Zahrádky“ se ještě pár týpků vyvětrá na čele, ale už žádné zásadní přesejpky. Odspodu to hned zakládá jeden borec, s prvním mým šlápnutím poznávám, že to nebude „bohvie čo“. Stylem ala Froome v sedle, ale rychlostí ala Froome běžící bez kola ukrajuju náskok uprchlíka, za mnou podvědomě cítím Frantu. Ještě do první zatáčky ho střihneme, zbytek je v ptdachu, před serpentinou fandí Marcelova početná dívčí družina, prakticky zdvojnásobují počet diváků v hlavní fan zóně, před námi se vynořují další a další závoďáci, paradoxně s vjezdem do lesa na hezký asfalt mi to přestává silně chutnat, což mi dává Polar za pravdu číslicemi 180 a výše, Franta si stoupá a na Contadora odjíždí, já si na Romana vystupuju. Do Pasek se ještě nalepím k pravděpodobně první ženě a dalším odpadnuvším borcům, posílám tam gela a čekám na největší kekel dne.

Depo obležené diváky na chvíli regeneruje krev v žilách, ještě než si nohy uvědomí co je čeká, raději lopotně opouštím cílový prostor. Tomeso mi vtipně hlásí, že ti přede mnou jsou úplně tuhý, avšak i pouštní plazič by byl v tu chvíli rychlejší. Seběh dolů k rybníku tradičně marast, v hlavě se oblbuju tím, že do kopce to bude výrazně lepší. Výrazně ano, ale ještě větší rychta, navíc okořeněná dávkou křečí. Už ani nečekám na to, až přede mnou začne někdo jít (jak tomu obvykle bývalo), abych mohl psychologicky taky, a zahajuju procházku sám, úplně ladně si mě střihne první slečna a ještě další týpci, chvilkami střídám špacír s parodií na běh, na vrcholu mávnutí na fotografku Lucku a teď už snad to nejhorší splněno. Občerstvovačka bez zastavení, do Rejčkova se to jakžtakž roztočí, na začátku opět freneticky fandící „Marcelovci“, hlava už je v cíli v náručí přítelkyně, nohy jsou ale momentálně blíž jiné partii. Asfaltový úsek kolem krav před Pasekou, konečně mám dojem, že to trochu odsejpá, strachy se ani neotáčím, každou chvíli čekám Vlaďana či nějakého jiného kujóna. Za chvíli jde přese mě Ondra Sedláček, také už ví, jak zde chutná „bedna“, dnes si pohárek hořkosti vypíjíme společně. Poslední desítky metrů, za mnou vzduchoprázdno, tak pojď mi na hopa, 1:40:01 (7vteřin zhoršení) a uzavírám TOP 30.

O vítězi už je dávno tou dobou rozhodnuto, z vody jako první sice vylézá Pavel Hotař, avšak otěže závodu přebírá trojice Martin Buček, Martin Korous a Ondra Pajer, v kopci od Zahrádek pak prvně zmiňovaný Martin rozjíždí takový masakr, že své souputníky láme hned zkraje a svůj výkon podtrhuje luxusním během, v cíli pak v čase 1:27:29 s minutovým náskokem. Z kola si lehký náskok přiváží Ondra, avšak Martin Korous, táborský specialista, jde na běhu přes něj a bere stříbro, Ondra pak bronz. Brambora patří po megastíhací jízdě Liboru Eremkovi, podium uzavírá Jirka Juřička. První z žen se v cíli raduje Petra Veselá (čas 1:37:59 a celkově 24.), druhá Milada Brabcová až 9 minut po ní, třetí pak stálice Sandra Pytlíková, jenž si své maximum vylepšuje o propastných 10 minut. Parádnicové odpoledne ještě umocní výsledky nejmenších v dětském závodě, potlesk ale patří všem v cíli bez rozdílu věku. Opět je třeba vyzdvihnout píli organizátorů, kteří svým úsilím zase posunuli tento rozsahem malý závod dále a už teď se těším, až příští rok budu odbočovat směr Horní Paseka k jeho již 20. ročníku. ;-)

  

KOLEM MELECHOVA 2016 – VÍTĚZEM SE STAL MARTIN HUNAL

Skončeno, zapsáno, uklizeno – 13. ročník cyklistického závodu Kolem Melechova 2016 je za námi. Na počitadle Poháru Melechova 2016 se přesunula druhá kulička.

V čem byl 13. ročník KM výjimečný? Takovou otázku mi dal včera pozdě odpoledne Marcel. Unavený, ale spokojený z toho, že všechno dobře dopadlo, jsem nedokázal odpovědět. Výjimečný byl výkon absolutního vítěze, kterým se stal Martin Hunal z týmu Whirpool Autor v čase 1:49:20. Famózní výkon, průměrná rychlost 37 km/h, v rozhovoru po závodě perfektní vystupování a hodnocení průběhu závodu. Po celou dobu závodu mu těsně šlapal na paty Rosťa Krotký z Vysočina Cycling, který skončil se ztrátou 18 sekund druhý. Absolutně třetím mužem závodu se stal Petr Novotný, který startoval v kategorii muži 40-50 let za tým Agro Kolín v čase 1:52:31. Výjimečný byl ale i výkon všech ostatních závodníků včetně nejstaršího čtyřiašedesátiletého Jaromíra Tomka, ten zvládl trať za 2:07:52 průměrem 31,6 km/h S odstupem a pohledem na výsledky zjišťuji, že letošní ročník KM byl skutečně v něčem výjimečný a to početnou účastí něžného pohlaví. V kategorii žen se zaregistrovalo 9 žen, jedna krásnější než druhá a všechny dokončily. Nejlepší z nich byla Hanka Doležalová z AC Sparta praha, která zvládla dámskou trasu závodu v čase 1:53:58. Klobouk dolů, cyklistice zdar a na dalších soutěžích Poháru Melechova nebo někde jinde nashledanou.

autor: Pepa Jukl

 X. Vilémovická 120 2016

Filipojakubská noc a jí nejbližší sobota znamená pro všechny Melechovu nakloněné bikery a bikerky první závodní svezení na celoročním kolotoči sportovních klání na úpatí zmíněného kopce. Týden před samotným podnikem nás aprílové počasí donutilo vytáhnout opět čapáky a zimní bundy, ale na sobotu bylo objednáno azuro a lidské teploty – krátkej krátkej byla jistota. Už od půl 1 se plní příjezdová cesta a ostré cvrčky v kazetách závodních speciálů se postupně rozléhají po trati. Trasa okruhu se vrací po loňské vrchařské etudě ke klasikářské verzi známé z předešlých ročníků. Na startu vesměs všichni, kdož tu mají být, obhájci loňského stříbra bratři Vítů se rozhodli (skoro jako bratři Nedvědi) jít vlastní cestou, Šimon s novým parťákem Honzou Smrčkou v Elite a Pepa s týmovou parťačkou Šárkou Čejkovou v Mixech. Adepty na minimálně top 10 lze určitě hledat v Pepovi Málkovi s Dušanem Vránou, silnou dvojici sestavil i Míra Vodička z Catusu se „zebrou“ Martinem Duškem. Epesně obsazená je kategorie Mix – vedle zmíněné formace z Eurofoam sport jsou zde „bezlimitní“ Libor Voplakal s Markétou Nešetřilovou z Équipe sans limites či světelské AZ duo Jindra Procházka s Lídou Vermešovou. Slabší účast hlásí Vystrkovští, z mladých pušek tu nemají dokonce nikoho. Z pohárových stálic světelští borci z Catusu Jirka Beránek, Franta Tichý, dále Ondra Hromádka, či ledečští Tomáš Dvořák s Vláďou Trýbem, podcenit nejde ani Luboše Nováka. Obhájce celého poháru Petr Miláček se účastní pouze coby zanícený divák a ztrácí tím cenné body (jsem si skoro jistý, že si je hravě zpět vyrejžuje z letních triatlonových vod či podzimní krosové Sázavy). Mým parťákem je Ondra Pajer, v loňském nabitém ročníku snový bronz, letos by se nám zamlouvalo něco podobného, ale hlavní je bez defektu a zranění pořádně protáhnout po zimě ztuhlá „perka“. Všehovšudy 29 dvojic a jeden osamocený „cross country“ závodník (ledečák Jirka Mašek).

Druhá hodina se nekompromisně blíží, „jedničky“ s růžováckými čísly už plní prostor startu, pole position rozhodně na pilu, my ostatní smrtelníci na něco normálního. Polibek od přítelkyně, poslední pokyn od Ondry  "jedem bomby" a jdeme na to. Stojím mimo asfalt vedle Vlaďana – ten vymýšlí, že mě hned sundá loktem a bude po ptákách, kujón jeden. Výstřel, Vláďa loktovačku nestíhá, páč se hned prosmýknu před celou druhou řadu a takto vyletíme asfalťák. První čtveřice asi zaslechla Ondrovu radu a skutečně jedou megabomby, já si tak poprdávám. Kořenovej sjezd v lese trága, ač značené kameny a kořeny, já se tak tak držím řídítek, doleva na cestu, sesmahlé plíce už tuší neštěstí, těsně před šikanou do lesa mě skáče jiný borec. Následuje mechová pěšina – tempo se klidní (pokud považuješ tepovku lehce pod 180 za pohůdku), bratři Vítů s Jindrou Procházkou už dávno odlétli na svých speciálech (patrně na rodnou planetu). Sjezd úvozem jak na U – rampě, dole na brzdy, založit to a na hrubou sílu po cestě dál. Za sebou cítím vláček chrtů, docvakáváme odpadnuvšího borce, hned jdu přes něj, není čas ztrácet čas, za mnou visí Pepa Málek v dresu belgického Kwadro Stannah, dál nevím. Poslat to do sjezdu, dole to sotva vybírám, ale na pilu to narvat zpátky na cestu, nájezd do smyčky v lese, proti předchozímu úseku se to zvedá, rychlost už nezačíná dvojkou, tepy ale rozhodně atakují fyziologické maximum. Obrátka kolem pařezu, sjezd až k potoku, tam jsou v korytě naskládané kameny, takže žádný letecký den přes řidítka se nekoná, pokud je člověk správně trefí, a pak opět nahrubo po cestě. Fouká do zad, Pepa pořád za mnou nalepený jak hovno na košili, snaha urvat ho z háku je úsměvná, sedlá parádního 29kového Spešla s pevnou přední vidlí, ultimativní 10kg raketa. Můj starší Spešl stejných parametrů vyjma rozměru kol ale pracuje stejně dobře, do sjezdu k druhému potoku jdu před ním, vybírám však horší trasu a nechám se školácky vynést mezi stromky. Pohotově mě ihned skáče, spurtem do cíle „na Španěla“ ho ale ještě stahuju a předávám Ondrovi na 5. místě s asi 10 vteřinovým zásekem na bednu, za námi ovšem smečka dalších vlčáků. Na jedničce to přiváží Pepa Vítů (čas neskutečných 9:49 – o autobus traťový rekord) na zádech s bráchou Šimonem, na bronzu předává Jindra Procházka. Plíce totálně na prach, nohy jak konve na mlíko, tak to nám to pěkně začíná. Chvilku orazit, prolít se jonťákem, vytočit nohy a už hypnotizujeme zatáčku pod hřištěm. První přiletí Honza Smrčka, pak se minutu nic neděje, Martin Dušek na stříbru, Ondra ve spurtu s dalším typem na 4.pozici. Vystřelí mě proti kopci, opět ztuhlé nohy nechápou, co jako po nich zase chci, naštěstí Pepa Málek za mnou je na tom obdobně. Držím ho za sebou, kopce a roviny mírně navrch, sjezdy jsou však jeho parketa. Míra Vodička před námi na dostřel, není čas taktizovat, řeklo se bomby, a tak roli sjížděče beru na sebe. Kupodivu se to i daří, esíčko ve výjezdu v druhé části úplnou krev, nahoře decentní náskok. Po cestě dolů k potoku ovšem zatemnělý mozek vypíná a odbočku stačím přeletět, Pepa jako přikovaný za mnou taktéž. Návrat, omluva a nahrubo po cestě k poslednímu sjezdu. V odbočce mě skočí vnitřkem, naláduje to tam, zatímco já jedu skrz stromy opět do kopru – do nebe volající neumětelství. V cíli ztráta pár vteřin, Ondra se opře do svého Pellse, se strojovou přesností to opět přiváží na bronzu, na zádech našeho rivala. První asfalťák už mi moc nevoní, kupodivu hned zkraje ovšem lámu Pepu, na horizontu vidím Míru vestoje a evidentně se mu to také nepozdává. Zakládám pilu a v terénu už jsem na něm. Míra na svém 29kovém Lapierru ovšem předvádí ve sjezdech to, co mi hlava nebere, a ještě u toho stačí šlapat. Stejný scénář jako předtím – roviny a kopce stahuju, co během pár metrů ve sjezdu ztrácím. No nic, sešup před cílem konečně správnou brázdou, na Míru se dotahuju až na cílové rovince a katapultuju Ondru vstříc kopci. „Leť do něj, bejku“ ještě stačím křiknout a jedu si pro Turbáč – tak to bude ještě dneska zajímavé svezeníčko. Voraz v depu, povolený dívčí doping a rovnou posílám Andrejku fandit na trať. Ondra se řítí ze zatáčky, za ním nikdo, bomba, tak to pojď sem. Předávka, adrenalin stříká, asfalťák ještě abych nohy moc nevystrašil, mechovej kopec a táhlá cesta šrot, v esíčku v lese skáču hned tři borce o kolo zpět, Víťa Prokůpek na mě prý „Kde se tady bereš, defekt??“ „Jsme trochu druhý“ odpovídám. Za potokem dojíždím týmového parťáka – sólistu Jirku, pozdrav a s větrem v zádech to valím dál. Polar mi po závodě hlásí, že tady jsem jel top speed za celý závod– bez pár desetin 40km/h. Ondra už čeká, náskok máme půl minutu. Jak to tak počítám, vyjdou na mě jistojistě ještě dvě kola, no to potěš. Duo závoďáků na čele je z úplně jiné galaxie, není ani teoretická možnost se na ně dotáhnout. Předposlední kolo megaočisteč, asfalťák po startu se snad zastavím, pak se to konečně trochu roztáčí, ale křeče se hlásí o slovo po každém nástupu. Vysílám na poslední okruh Ondru, ten si na něm stejně moc času nepobyde a opět stlačuje čas kola pod 12 minut, hovaďák. Vědom si náskoku to dovážím v poklidu, hlavně se někde nerozstřelit nebo nebodnout.

Stříbro v cíli fantazie, pro Ondru dokonce dvojitá, páč žije celou dobu v domnění, že jsme obhájili loňský bronz. Vítězí o kolonu parníků s autobusy Šimon Vítů s Honzou Smrčkou, navíc jako jediní s 12 okruhy. Na konečný bronz se v druhé půlce závodu probojují Pepa Málek s Dušanem Vránou, brambora v celkovém pořadí patří potom Mirku Vodičkovi s Martinem Duškem. Top 5 uzavírají Vláďa Rychetský s Václavem Krejčím (jenž mimochodem vítězí v kategorii 50+!!!). Zlato v nabité kategorii MIX pro sebe uzmuli Pepa Vítů s Šárkou Čejkovou, druzí humpolečtí Libor Voplakal s Markétou Nešetřilovou a hned v závěsu za nimi bronzové duo ze Světlé Jindra Procházka s Lídou Vermešovou.

Co se Pohárových adeptů týče, v mužské kategorii je na tom nejlépe po prvním podniku biker Jindra Procházka, parádnicové body padají do klína taktéž mně s Ondrou Pajerem a Jirkou Beránkem, nebezpečně rychlí pak byli Franta Tichý s ledečáky Tomášem Dvořákem a Vláďou Trýbem. V ženách si největší bodový příděl vyjela Markéta Nešetřilová těsně následovaná Sandrou Pytlíkovou. Tak se nechme překvapit, do nejbližší akce – silniční klasiky Kolem Melechova – zbývá 11 týdnů, vyplněných buď mrazivým ruským hokejovým šampionátem, „růžovým italským etapákem“ či „duhovým srazem“ nejlepších bikerů světa v Novém Městě na Moravě. Tak sportu zdar ;-)