Běh Šeptouchovem 2015

           

            Půlka říjence je tady a s ním první ze dvojice melechovských běhů. Závod v lesoparku na Šeptouchově mi asi nikdy nepřiroste k srdci, ale situace v Poháru mě nenechává chladným, přetlak na „bednu“ pořádný a adeptů na sběr drahých kovů zbytečně moc. Navíc kamarád Vlaďan v top běžecké formě si brousí tretry na můj skalp, takže neúčast nepřipadá v úvahu. Den předem počasí, že bys ani milence své přítelkyně nevyhnal ven, sobota dopo ale obrat, beru krátkej – krátkej. V prostoru startu se postupně potkávám se známými borci, nechybí obhájce vítězství domácí Tomáš Vávra, černý kůň závodu Petr Miláček, jenž si s trochou nadsázky udělal na Šeptouchově týdenní tréninkový camp, nenápadný Matyáš Pokorný, který to tu vylovil v roce 2009, nezdolný Franta Tichý, triatlonista Ondra Sedláček nebo ledečák Tomáš Dvořák, který už také ví, jak chutná „bedna na Šepťáku“. Marně však hledám své největší pohárové soky – Ondru Hromádku a Ondru Pajera, chybí i jindy extrémně silní Vystrkováci. Pro „etapové“ vítězství v ženské kategorii si přijela silná ekipa z Humpolce v čele s Markétou Nešetřilovou, která má slušně nakročeno i v celkovém rankingu, absentuje několikanásobná vítězka Lada Nováková. Všehovšudy tedy 28 borců a 7 borkyň. Start se k nelibosti většiny závodníků protahuje, ale co se dá dělat.

         Před náma jdou ještě holky – seknou dva okruhy, vítězí s přehledem Alena Křikavová (8:44) a bere plnej počet do Poháru, druhá Kristýna Váchová (9:04) a třetí Lída Vermešová (9:06).

         Hlavní pole mužů konečně seřazeno, startovní klapka skoro přehlušena spínáním pulsmetrů a 8 okruhové martyrium začíná. Dle předpokladu se do toho začíná bušit už od začátku, ale že neuvisim ani první kopec, tak to je teda rychta. Lidi ze skupinky přede mnou vidím naposled, s pravděpodobností blížící se realitě si některý ještě jednou zezadu prohlídnu v závěru, až mi budou dávat rundu. Dokonce i Vláďa Trýbů se eliťáku statečně drží, až mi z toho začíná být nepříjemno, v seběhu na louku přece jenom polevuje, vzadu v kopci už si ho došlapávám. První cílová rovinka, natahuje krok a zas je tam tak 5m, úvodní kolo za 3:42 min by byl před závodem dobrej fór, teď je to realita, navíc lidi z čela už jsou o parník před náma. Druhý kolo jak přes kopírák, Vlaďan do toho buší jak hluchej do vrat, začínám mít obavy, ambice stáhnout někoho zepředu jsou pasé jak silon. Úsek před loukou je slušně na bahně, cupitáme tam každej jinou stopu, kopec vzadu už je jiná káva, navíc mám tam mám trochu navrch. Nikam se ale neprsim, Vládis to zas natáhne a sme na obligátních 5m mezi sebou, druhý kolo za 4:01. Hned z kraje třetího kola do toho šlápnu po kořenech a jdu přes, tělo už si pomalu uvědomuje, že ho to bude bolet dlouho. Vláďa k mému údivu trochu vadne, psychologická hra velí narvat to tam ještě víc a hned mám zajímavej náskok, povzbuzovatelů kolem trati mraky, rukou kynu prakticky každých 50m, chvílema v dálce ještě problikává Tomášův trikot, ale zakrátko už je pryč. I třetí kolo lehce přes 4min, což nejni vůbec žádná trága, ovšem doposud průměrnej tep 178 není úplně nejkomfortnější pásmo pro dalších skoro 20 minut závodu. Od čtvrtýho kola si připadám jak pobíhající mlíkárna, člověk vnímá jen zmrzlý ruce, jináč rudo před očima. Předbíhám Karla Kuběnu, ve snaze přátelsky ho plácnout po zádech ho ale málem sundám, radši mažu pryč. 5. a 6. kolo bejvá z psychologickýho hlediska nejhorší, ale kupodivu tam ještě z toho „mrtva“ dokážu nohy rozkmitat, každou chvíli čekám průjezd rychlíku z čela závodu. Ticho po pěšině, předposlední kolo si v hlavě řikám, že už to tam můžu natankovat do plnejch, ovšem to už nějaký to kolo realizuju, takže to nechávám, jak to je, holky na louce fandí, před cílem Bery, Marcel a spol., člověk si nemůže ani v klidu odfrknout. Sbíhám na cílovou rovinku a za mnou najednou takovej nenápadnej týpek a „pojď sem kam jdeš“ běží si pro vítězství jako prt. V cíli se otáčím, jestli si mě ještě střihne někdo jinej, ale to už nestíhají. Ani trochu se mi do posledního kola nechce, ale je mi to plat prtný, kopec v úvodu dost bídně nějak vyloupu, rovina a seběh na louku je tragickej, ale před sebou zahlídnu kamaráda Jéču, kterýmu bych mohl dát kolo, a hned mi to vlejvá novou krev do žil. I přesto, že vzadu v kopci na louce střihnu ještě další dva borce, on běží taky hranu a do cíle už si mě pohlídá.

         Čas v cíli 32:34 je víc než nad očekávání, myslel jsem, že se tam budu ploužit ještě tak o minutu dýl, tak tak se vejdu do TOP 10 - stačí to na 9.místo celkově (včetně juniorů a veteránů).

         A jak to vypadalo mezi eliťákama vepředu? Hned po startu vyráží dopředu domácí matador Peťas Miláček následovaný Matyášem Pokorným v závěsu s obhájcem Tomášem Vávrou, ovšem tempo prvních dvou je přinejmenším nelidský, takže Tom po první rundě couvá zpět. Oba spolu vydrží kroužit půlku závodu, pak Matyáš hned v postartovním stoupání po kořenech přepíná na MACH 2 a je pryč. K Tomáši Vávrovi se mezitím připojuje Franta Tichý a střihnou si spolu víceméně celý závod. Matyáš náskok před mohutně finišujícím Petrem uhájí a přesvědčivě vítězí. Tomáš hned na začátku posledního kola nastupuje svému soupeři v kopci, na louce už má slušný náskok, ovšem Franta v cílové rovince předvádí jeho pověstnou „růžovou turbomyš“, takže to má Tom v cíli nakonec o pár desetin, bronz je však jeho. Matyáš to má nakonec za 28:18, druhý Petr zaostává o 10 vteřin, na bronzového Tomáše se čeká další 1:15 min.

         Posledním chybějícím střípkem do Melechovské mozaiky je poslední říjnovou sobotu stvořidelský Kros, který nám rozřeší i tajenku celkového pořadí Poháru. Tak potrénujte lezení po čtyřech a přijeďte :-)

 

    Kolem Melechova 2013

Další dílek do 6ti dílných puzzle s motivem Melechovského poháru zapadnul v neděli 21.7. Pan Jukl objednal na jubilejní 10. ročník mega-vyvoněný počasí, takže na návsi v Meziklasí nás vítá jasná obloha a letní teploty. Po vyloženě trapným jaru bylo na čase...Jak tak koukám po dresech, tak to tu vypadá spíš jako na Českým poháru a ne na regionálním závodě pro hobíky – ČEZ Cykloteam Tábor, BMC Savo racing, Vysočina cycling a nahoře na parkovišti se mihnul někdo v RadioShack dresu podezřele podobnej mladýmu Schleckovi :-D Že by si Andy po zpackané Tour přijel spravit chuť na Melechov...Každopádně mezi muži startuje 76 borců, loňský rekord o jednoho šampiona však vydržel. Nechybí obhájce vítězství Zdeněk Machač se silnou enklávou z Veloservisu, Vašek Holub pro změnu s kolegy z pelhřimovského Velosportu Valenta (den předtím 2. na 50 km Třech vrších v Horní Cerekvi) a další. Ze známých „melechováků“ je tu pouze Petr Svatků, Pavel Prokůpků (zazářil na 120) a Ondra Pajer, jenž letos sbírá vavříny, kam přijede a už aby si pomalu stloukal skříňku na další, jestli to takhle hodlá praktikovat dál. Chybí bohužel prakticky všichni Vystrkováci (čest zachraňuje Pepa Čech právě s Pavlem Prokůpkem), není zde ani Franta Tichý (v Pávově na triatlonu - 2.v kategorii). Ženskou kategorii jako tradičně reprezentují Jarmila Machačová mladší i starší, stálice Sandra Pytlíková a po smolně vynechané 120 i Anička Kolářová. Před startem decentní příprava – někdo dofukovačka, jinej líbačka a já jenom očumovačka. Laborujeme s pitím – vedro jako blázen, ale beru jednu flašku – říkám si, že je to švih do 2 hodin a že to musí stačit. Ostatní se vrací ještě pro jednu a dělají dobře.

         S 11.hodinou se návsí ozve startovní výkřik a nervózní peloton se pouští směrem na Světlou. Ostrý start je až po prudkém stoupáním za Meziklasím – celkem chytrý tah, aby se hned na odbočce peloton nesložil do pangejtu (ostatně jako ten den na ME U23 v Olomouci). Nijak závratně se nejede, ve sjezdu do Františkodolu je to natažený, ale na rovince před Lipničkou se to zase sjíždí. Držím si tak střed pelotonu a luxusně se vyvážím. Odbočka ve Světlý no problem, za zatáčkou zase sázky a dostihy, ale koně si utýct nenechám. Až do Radostovic je to celkem zevlink – svrbí mě nohy, ale nebudu tady nastupovat na 10.km. Sjezd dolů ke křižovatce u Doláku je nervozní, každý se chce prsit dopředu. V Dolní Městě se začíná trochu tlačit na pilu – hned za odbočkou za to čelo vezme, mám co dělat, abych tam nasázel něco jetelnýho, snažím se v tom kalupu přes díry ještě ukazovat, ale připomíná to spíš ptačí tanec než že by podle toho mohl za mnou někdo jet. Nevím proč, ale v mírným kopci na návsi to shazuju na malej a nechtěně to shazuju úplně. Nahodit to nejde, tak musím zastavit, zprasit si ruce a nahodit to ručně stručně. V hlavě mi mezitím zvoní na kovadlinu, že mám po závodě a že už to v životě nesjedu. Loupnu tam okamžitě pilu, rvu to 40kou za doprovodným Passatem a už vím, jak je závodníkům na Tour, když dojíždí sami peloton. Blbě. Zaplať šmoula se mi to daří ještě celkem brzo, před sjezdem k Loukovu už jsem na chvostu, kde nabírám kamaráda z týmu. Houknu na něj, ať se drží a proplejtám nás pelotonem, kam až to jde. Dílčí cíl splněn, ale přijet pod kopec na 180 tepech zrovna není dvakrát rozumný Bohumile. Takže když za to čelo bere znovu, sem ihned pasé jak kalhoty do zvonů. V serpentinách je lidí skoro šest půlek a neskutečně fandí, mně je to ale plat prtný. Pohled za sebe a vidím, že za mnou nikdo. Sákryš. Naštěstí z pelotonu taky odpadlíci, během kopce se už celkem rozjíždím, takže v Rejčkově už jedem ve 3. Aspoň něco. Začíná leteckej den. Šance na sjetí pelotonu asi taková, jako že Cavendish vyhraje puntíkovatej dres, ale lepší to zkusit než si pak nadávat. Mezi rybníkama letíme hodně přes 40, v Koutech se radši na tacháč nedívám, občas mi nestačí ani převod 53x11. Tam vyběhnout pes, tak si každej seberem igelitku karbonových trsátek a jdeme domů. Peloton coby jelenem dohodil a na kameni doskákal, každý se párkrát protočíme na totální podlaze a v Kamenný Lhotě - jupijajej ať sním svůj klobouk – si můžem plácnout. Balík je pořád pohromadě, jenom jeden borec je trochu odjetej. Sešup pod Zahrádky bez vzruchu, hned odspoda za to ale favoriti berou a myslím, že tak do půlky kopce hoblujou hrubou pilu. Mezitím vzadu se ozývá již zlidovělé „jedem na Romana“ a já se k nim přidávám. Jedu to, na co sem tady zvyklej a kupodivu se pomalu posouvám dopředu. Na začátku lesa předjíždím Zdendu Machače – ten bohužel nevypadá, že by se dneska zapojil do obhajoby. A když pak za chvíli zahlídnu před sebou skupinku a v ní Petra Svatkovýho, sem v tu ránu zlitej živou vodou. Za pár desítek metrů je dojíždím a snažím se vypadat čerstvě, ač sem taky pěkně v háji. Petr se jen nevěřícně ptá, kde se tam beru. Ve skupině je dál Michal Běhounek z Veloservisu, Dušan Vrána z Kaba Sportu, Jan Rada z BMC Hong Kong, Jakub Kavalír z BMC Savo racing a naší šestici uzavírá Martin Záruba z CK MTB Hlinsko. Na křižovatce v Horách se dělá nová silnice, naneštěstí čeká zrovna ještě na jednu vrstvu, takže teď kousek připomíná spíš makadamovou cestu. Na horskou prémii dovážím skupinu jako první, na rovině před Speřicí to začíná organizovat Michal a burcuje nás k aktivitě. Mám toho plný trenýrky, ale snažíme se tam s Petrem o nějaký tempo, leč časovku družstev bychom z hlediska organizace natuty nevyhráli. Po chvíli se ale jakžtakž srovnáváme a skrz Horní Rápotice letíme už hodně nad limitem rychlosti v obci. Střídání celkem obstojný, kopec za Brunkou tak nějak vyplácáme a už sme v Humpolci. Stoupání z odbočky rve každej za svý, pak se ale jede zase decentně. Začíná dvojdílná část dálničních stoupání. Do prvního to přivádím já a už na vrcholu mám tak 5m díru – bohužel však přede mnou, takže to na krev dojíždím z kopce. Plíživě mě začínají křeče přepočítávat svaly na nohou a já zjišťuju, že to s tou jednou 0,6 l flaškou nebyl zas tak úplně majstrštyk. Speřicema proletíme ani nevím jak, v ďolíku nás vytroubí nějakej šašek v protisměru (tady přece nikdy nic nejelo), ale nenecháme se rozhodit a dál si to tam každej hoblujeme vpravo vlevo jak chceme, hlavně na těžkou pilu. Ve stoupání do Koberovic to tam zase někdo roztáčí a mám co dělat, abych si to za vsí sjel. Křeče už si přepočítaly snad všechny svaly včetně mimických obličejových, posílám tam trochu jonťáku a celýho Karbošneka, kterýho sem si šetřil až na závěr. Hald nedá se svítit – hloupá hlava, trpí celý tělo. Do Hojanovic to přiváží Petr a hned na tý stojce na návsi to tam posílá, všichni sme ale kolem, takže ticho po pěšině. Minout odbočku na Zahrádky – nechtěl bych je jet znovu - a je tady táhlý stoupání ke Kamenný Lhotě. Ze začátku celkem nevinný, ale pak se dostává dopředu Michal Běhounek a rozjíždí takový peklo, že se jenom zakousnu řidítek, koukám na jeho kazetu a doufám, že nebude chtět vystřídat. Bych odpadnul v nanosekundě. Na to, že den předtím si to na Třech vrších střihnul na stříbro v kategorii na dlouhý, tak to teda diktuje slušně. Na horizontu dosrknu zbytek flašky, nasaju kubickej metr vzduchu, stačím mu říct „hodně dobrá práce“ a snažím se tam taky něco vyplodit. Kdo ale k mýmu údivu odpadá, je Petr. Zjišťuju to až v lese před Bojištěm. Přes ves se tak nějak promrcasíme a než se rozkoukám, Peťas už je zpátky. Hned za odbočkou to zkouší další borec, ale nic zásadního. Do Pinkasáku se šteluju dopředu a plánuju atak. Bohužel jen co se to trochu zvedne, křeče ve stehnech posouvají atak do utopistické roviny a já procedím skrz celou skupinu nakonec. V Pinkasáku lidí mraky, ještě rok dva a je to tam jak na Giru. Já tam skáču jak Bert Contadorů a sem rád, že neslezu z kola bolestí. Skupina odjíždí, já spíš couvám. Na horizontu se to nějakým zázrakem spravuje a opět taktikou „Roman“ se snažím dojet zbytek. Dle rozestupu se mi to celkem i daří, ale už je pozdě. Za Trpišovicema sjíždím odpadlýho Martina Zárubu – jenom mu povídám, že už je to kousek a jdu přes něj. Ve stojce před Koňkovicema to rvu co to dá – asfalt sice netrhám, ale Martina přece jenom jo. Až teprv za vsí si jsem jistej, že jsem ho zlomil, ovšem zbytek skupiny už nedojedu. Sám pro sebe si střihnu spurt na pásku a s leteckým dnem je konec střapec.

         Čas 1:55:18 je vzhledem k najetým km snovej, umístění v první 20 ze 76 borců taktéž. Na Petra jsem nakonec ztratil „jen“ 33 vteřin – celkem dobrý na to, že má najeto minimálně dvojnásobek co já. Ten si nakonec střihnul ve spurtu zbytek skupiny, ale bylo to prý o prsa korejský ženy.

         V závodě nakonec vítězí celkem přesvědčivě ve spurtu 4 členné skupiny Luboš Němec z Vokolek-cycling teamu (spravil si tak chuť po loňské 5. příčce) – čas 1:49:56 (průměr nad 37km/hod), před Tomášem Rycheckým a Radkem Koblicem. Brambora zbyla na Vaška Holubovýho, jemuž prý spurty prostě nejdou (den předem taktéž prohrál až na cílové rovince) a podium uzavřel Pavel Vlček (v reportu z loňského roku borec v Clever dresu). Ženám kralovala Anička Kolářová v čase 1:58:43, jenž se na trase přetahovala s Pavlem Prokůpkovým, jako 3. do cíle kratší trasy dorazila Jarmila Machačová starší. Mimo ženské pořadí si závod střihla Jarmila Machačová mladší, jenž jako profesionálka startovala s muži, dojela na 28. místě a vyklepla tak téměř 2/3 startovního pole.

         10. ročník jenom potvrdil to, že věhlas tohoto závodu roste geometrickou řadou. Vyhlášení proběhlo na návsi v turbo-tempu, páč p.Jukl už měl z toho horka neskutečnou žízeň a ani se mu nedivím – nespěchat za našimi drahými polovičkami, seděli bychom tam nad vychlazeným Rebelem celý odpoledne :-)

Není ovšem záhodno usnout na vavřínech, neboť hned v sobotu napíše svou 16.kapitolu Malý železný muž/žena Melechova.

Tak ahoj na hrázi v Koutech 8-)

 

autor: Martin Knytl

  Kolem Melechova 2014

 

            Půlka července je tady a s ní započalo svou druhou dekádu i tradiční silničářské klání na silnicích kolem Melechova. 11. ročník pořadatelé ozvláštnili tím, že trochu pozměnili léty zaběhlou trať – vynechán byl úsek vedoucí do Světlé přes Lipničku, přibylo nové stoupání do Kališť, obávaný Pinkasák byl zařazen do prvního okruhu a prubířský kámen – stoupání ze Zahrádky na Podivický vrch je nově až v samém závěru, délka zůstává na 67,5 km.

            Do Meziklasí vyrážíme po ose, aspoň si trochu protočíme perka. Počasí jako přes kopírák s loňskem - palermo jak blázen – s výjimkou vichru z hor, který nám to asi dneska slušně znepříjemní. Prostor prezentácie je nově přesunut k zastávce a catering do blízkosti kapličky. Zatímco stojíme ve frontě na číslo, pořadatel Pepa Jukl zpovídá s mirkofonem vytipované černé koně a kobyly závodu. Nechybí zde obhájce z loňska Luboš Němec, silné zastoupení tady mají brodské „zebry“ z Veloservisu v čele se Zdeňkem Machačem, přijela i početná sestava z Vysočina cycling teamu, pár závodníků z brněnského Favoritu a z domácích borci v modrém z Vystrkova s novým leadrem pro celkové pořadí Jindrou Musilem. Ti, kdož chtějí promluvit do celopohárové dění, jsou tady taky, vedle melechovského Sagana Ondry Pajera lišák Franta Tichý, nevyzpytatelný Ondra Hromádka a ledečský Tomáš Dvořák. I ženské pole je slušně nabyté – vedle elitní dráhařky Jarmily Machačové, která si v rámci tréninku střihne plnou porci km, jsou zde Anička Kolářová, Sandra Pytlíková i Jarmila Machačová st.

            11. hodina je tady, bum prásk a 76 žiletkářů (na chlup stejně jako vloni) se vydává na trať. Většina startuje na hrubou pilu, čekám, že v prvním kopci to budou dostihy, ale jede se v poklidu. Prudká doprava před Dolákem bez problémů, držím se tak v půlce balíku. V Loukově pořád ticho po pěšině, tady už se vloni trhaly řetězy a praskaly kliky. Až do první serpentiny klid před bouří, pak se to rozjíždí. Ač to rvu co to jde, cedim balíkem a když se ohlídnu, za mnou nikdo. V dálce před Catusáckej dres Franty Tichýho, je to rozesetý na jednotlivce, pomalu se to ale dává v kopci dohromady. Ještě před Rejčkovem dojíždíme Ondru Hromádku – stačím ho jen pozdravit a dál se věnuju svý „pumpičce“, na skupinu před náma máme tak 50 m. Na návsi na horský prémii fandí mraky lidí, puntíky do soutěže o krále hor na nás ale nezbyly. Za Rejčkovem se to formuje, dolů do Koutů leteckej den, carbonům se sjezdy líbí, až se bojím kouknout na rychlost. Za vsí na rovině vidím něco kolem 55km/hod, protočíme se a odbočka na Bojiště. Fouká nám do zad, ale jen to nad Ledčí otočíme k Pinkasáku, vichr do ksichtu. Projet kolem Veliký a už koukám, co tam do tý „stěny“ loupnout. Ondra Hromádků jde dopředu, nahoře se ale čeká. Mňo musím uznat, že takhle po začátku to zas tak hrozný nejni, vloni už se tady nastupovalo a rozhodovalo o výsledku. Skupina před náma pomalu ujíždí a my se s tím smiřujem. Nic zásadního se nejede, přece jenom to nejtěžší nás teprv čeká. Sjezd do Meziklasí, před vsí jdu dopředu s Frantou, na návsi na spurtérské prémii už jsou „zelený“ body rozdaný, tak jedem dál, z bouřlivý atmosféry ale mrazí v zádech. Kopec k Doláku na pohůdku, průjezd taktéž. Napojení na hlavní Humpoleckou, vedle nás přijíždí Franta Tichý ml. s plným autem ženských a povzbuzujou, na odbočce na Kaliště čekají znovu – má to Franta slušně vošéfovaný, to se musí nechat. První část kopce jedu neznám, začátek to rvem po větru skoro 40km/hod, ale pak tempo přece jenom padá. Bohužel zjišťuju, že padá jenom moje, skupina jede dál. Posílám tam rychle tabletu poslední záchrany a po vzoru feťácké mládeže jí cumlám pod jazykem. Ztrácíme Ondru Hromádku, Frantovi se dle jeho projevu taky nejede o moc líp, o čemž mě přesvědčuje přáním: „kdyby sme tady tak vydrželi“. V naší grupě tvrdí muziku i Jaromír Tomek z Veloservisu – ročník 52 a já jenom čumim, jak mu to letí, zatímco já si tam cumlám bonbon. Až před Kaliště je to utrpení a bída s nouzí, naštěstí ve stoupání do vsi se chytám a hrozba osamění na trati zažehnána. Na čas. Do Humpolce se nikomu moc nechce jet, občas se protočíme na špici v pár lidech, ale spíš se jede údržba. "Joo příští tejden o triatlonu se tu pojede jiná podlaha" povídám Frantovi. Odbočka nazpět, nad Humpolcem se to natahuje, ale vítr zaplať šmoula spíš zezadu, takže žádný ztráty. Dálniční hupy jakž takž, do Speřic to z kopce roztáčím a zkouším to trochu natáhnout, ale bez úspěchu – ve vsi sme zase kompaktní, všichni už se rychtujou na Zahrádky. Posílám tam „karbošneka“- samozřejmě si ho půlku vykydám na ruku, tak aspoň tu druhou. Odbočka na Podivickej vrch, řadim obvyklej převod a očekávám obvyklou rychlost, ale ono prt. Zezadu slyším Frantu, jak říká, že to ani nevyjede a já pomalu začínám věřit v to samý. Z pěkný pozice na čele skupiny cedim až na konec, nohy chcíplý, vítr proti a v první zatáčce už má skupina jasnej odstup. Do serpentiny se to ještě snažím docpat, ale pak už odpadám. V druhý serpentině se ohlídnu, Franta ještě s dalším borcem kus za mnou – tak aspoň že tak. V lese na asfaltě už myslím jenom na to, že je to poslední kopec a čumim tupě na přední náboj, jen se bojím ohlídnout. Konečně sme nahoře, Frantův fun club už tam vyhlíží svého svěřence, já na nic nečekám a pálim to k Horní Pasece. Ještě v lese mě dojíždí borec a se slovy: „pojď, trochu do toho šlápnem“ jde přese mě. Asi na pikosekundu se zvedám, ale hned na to zase peču a nechávám ho jet, tepy se ustálily na pěkných klidových 175. Odbočka na Rejčkov, ani se neohlížím a jedu co to dá (v tu chvíli spíš už skoro nic). Dososávám poslední zbytky jontáče, sjezd k Loukovu skoro nevnímám, těsně před ním periferně vidím dva stíny za mnou. Jeden z nich mě za chvíli střihne a je to Franta. Před lehkým brdkem doráží borce přede mnou, já se taky dotahuju a jdu do čela. Čekám nástup a ono nic – nahoře koukám, že jsme ho s Frantou setřásli. Rvem to k odbočce k cíli. Na silnici značka ultimo kilometro, rozjíždím to do mírnýho kopce na pilu, ale žádný extra tempo, Franta a jeho stín za mnou. Mám to zkusit nebo počkat až na náves - ten lišák to rozhoduje za mě, když vlídným hlasem zezadu pronese: „tak jsme to zvládli“, čímž mi vysype všechny spodky z rukávu a je jasný, že si to necháme do cíle. Bok po boku jedem do posledních zatáček, on vpravo, já se vlevo ještě vyhýbám motorce, ale mám moc těžkej převod a Franta si na mě nakonec smlsne.  

            Čas 2:05:29 a 33. místo v cíli žádnej zázrak – proti loňské TOP 20 je to mírný rozčarování, ale co se dá dělat. A jak probíhal závod na úplném čele. Ve stoupání na vrchařskou prémii v Rejčkově se utvořila skupinka favoritů, z níž to nejprve zkusil Luboš Němec, přes něhož se ale pro puntíkatý body převalila trojice Jarda Sláma, Zdenda Machač a Tomáš Poslušný a v tomtéž pořadí projeli prémií. V úniku zůstal Tomáš Poslušný, ostatní favorité se sjeli a čekalo se na další příděl bodů – tentokrát zelených spurtérských. Tomáš Poslušný si náskok uhájil a prémii vyhrál, za ním se však strhla dramatická bitva, v níž to někteří v prudkých zatáčkách na návsi brali skrz trávu a křoví. Druhý byl nakonec Kamil Němec a třetí Jarda Sláma. Ve stoupání do Kališť se nic zásadního neudálo, borci přijeli spolu a dělit se to začalo až za Humpolcem. V kopci od Zahrádek si rozhodující náskok vybudoval Jarda Sláma, před cílem ještě docvaknul svého juniorského týmového kolegu Jirku Virgla a v cíli oba oslavili vítězství ve své kategorii (čas 1:54:03) a úspěšný víkend jejich týmu. Hned za Jardou Slámou Zahrádky nejrychleji vyšlápnul Robert Lafuntál, avšak dvojice za ním Zdeněk Machač s Petrem Novotným ho docvakla, setřásla a poprala se o zbylá místa na bedně. Zdeněk nakonec uplatnil svoje spurtérské vlohy a dojel si pro druhé místo.

            V ženské kategorii došlo během závodu bohužel k jinému dramatu. Velká skupina holek to po projetí sprinterské prémie a výšlapu k Dolnímu Městu střihla podle šipek z prvního kola znovu na Rejčkov místo do Dolního Města a připravila se tak o boj o cenný vavřín. Pro ten si nakonec dojela Anička Kolářová v čase 2:01:21 před Jarmilou Machačovou starší a Sandrou Pytlíkovou. Uznání a titul nekorunované královny si zaslouží ale i Míša Dospělová, která pro změnu zbloudila na trasu elitní mužské kategorie a časem 2:30:05 za sebou nechala i pár borců.

            A jak dopadli známí melechováci. Na 19. pozici s časem 2:00:52 skončil Ondra Pajer a bere nejvíc bodů do Poháru. Až do Humpolce se držel v první skupině, ale pak už toho měl plnou vycpávku a koukal to hlavně doklepat do cíle. Ondra Hromádka na 39. pozici – první půlku závodu si počínal aktivně, ale s přibývajícími km už ho šťáva opouštěla. Na 46. pozici přijíždí matador Jindra Musil – ten se držel ve skupině spolu s Tomášem Dvořákem a Zbynkěm Motlem, v Zahrádkách chlapci přiložili pod kotel a Tomášovi ujeli. Ten přijel do cíle minutu po nich na 48. místě a dvě místa za ním přijíždí další vystrkovák Pepa Svoboda.

            Tropické počasí vysálo nejen veškerou sílu ze závodníků, ale nedlouho po vyhlášení výsledků a tomboly i zásoby piva v catering stanu, takže nezbylo než se rozloučit s kamarády, poděkovat pořadateli za organizaci a vydat se k domovům dokoukat třeba to, jak si to švihají „kolegové“ na Tour ;-)

Tak sportu zdar a cyklistice zvláště 8-)

Další články...

  1. Report Marťas KS 2013