Druhý ročník
DÍL ČTVRTÝ
Před druhým ročníkem se začíná kolem závodu pevněji formovat základ pozdějšího melechovského spolku. Lidé, bez kterých by se to nikdy nerozjelo, ani celé tak dlouho neudrželo: Ondra Urban, Vláďa Veleta, David Pleva, Lukáš Dvořák (ten zatím jen závodí) a já. Zároveň se všichni stavíme na start, jak ojedinělá chvíle! V následujících 22 ročnících se totiž už nikdy takto kompletně spolu na startu nepotkáme (optimisticky vzato zopakování v budoucnu není vyloučeno :-), neoptimisticky vzato pravděbnost se rok od roku snižuje :-)).
Tento ročník už za sebou zanechává výsledkovou listinu, takže není tajemstvím, že se na start postavilo celkem dvanáct odvážlivců. Závod však zatím zůstává bez dívčí účasti. Při pohledu na výsledkovku musím zmínit Martina Měkotu, který se na start staví čas od času v průběhu celé dosavadní historie. Naposledy svou účast ozdobil slušným výkonem minulý rok na 24. ročníku.
Do příprav a organizace se zapojuje celý výše zmíněný kvartet. Nejaktivněji asi Vláďa, který má fůru energie – oslovuje skoro všechny své přátele a zve je na závody. Propaguje akci po okolí, rozváží plakáty a srší nápady. Ondra Urban, o němž byla řeč už v předchozích článcích, se na několik let ujímá role grafika a tiskaře. Vymýšlí první název spolku, logo, vyrábí plakáty a diplomy. David si bere na starost, aby v depu bylo co jíst a pít. A já značím a značím, aby se na trati už nikdy nikdo neztratil. Teď při psaní mě napadá, že první ročník mě vlastně přiměl k velmi pečlivému značení, neboť to, že se někdo ztratí a zkazí se tím závod, byla po několik let moje noční můra. A také bojuju s egem :-) Po minulém ročníku mě okolnosti nutí, abych přijal Ondrou (už vloni) navrhovanou trať po turistických značkách a opustit tak svou původní. A jako běžec samozřejmě s velkým potěšením plánuju běžeckou trať.
Nové tratě
Cyklistická trať je od začátku do cíle vedena téměř výhradně po turistických značkách. Na Rohuli se účastníci „chytají“ modré, která je vede po melechovské vrstevnici nad Koňkovice přes vesnici do údolí řeky Sázavy ve Smrčné přes řeku. Zde je potřeba se na chvíli přeorientovat na červenou. V tomto okamžiku přišla první zkouška pozornosti, kdy po relativně kratkém úseku po červené pod Mrzkovicemi přichází změna na žlutou. Potom následuje ikonický kořenový úsek (bohužel už zkultivováním zanikl), který budí spoustu let respekt a u některých účastníků (hlavně za vlhka a deště) i trochu strachu. Přes Radostovice se pokračuje po žluté na Lipnici. Tam se trasa závodu vrací opět na modrou, která vede závodníky hlubokými lesy až nad Humpolec pod zříceninu hradu Orlík. Po projetí Humpolcem je poslední změna turistické barvy, a to na červenou. Ano – zde většina závodníků vidí už rudě A zůstává to tak téměř až do depa. Postavení tratě na turistických značkách mělo a má bezesporu výhodu v lepší orientaci. Samozřejmě jsme trať doznačovali. Turistické značky jsou užitečné hlavně v případě, že někdo zabloudí. Další výhodou trasy je, že je vedena přes dominanty okolí. Závodník si jen zapamatuje, že musí nejprve na Lipnici, pak do Humpolce a na závěr přes Rejčkov zpět do Koutů.
Běžecká trať o turistickou značku samozřejmě nezavadila a přesně ji popsat by bylo složité. Byla vedena převážně lesem po pěšinách a lesních cestách v lokalitě Vlčí hůra přes tzv. chalupy na Horní Pasece, rozcestí nad Studénkami a lesy nad Horní Pasekou. Poslední „zastávkou“ byla právě obec Horní Paseka, odkud jsme se polní cestou vrátili do cíle.
Tato běžecká trasa vydržela jen pár následujících ročníků. Přesně do momentu, kdy došlo k přesunutí závodu k Lyžařské chatě. Cyklistická trať se však kromě pozměněného začátku jejdí dodnes v téměř původní verzi.
Vítězem druhého ročníku se stal Marcel Pašek – tedy já Průběh závodu si pamatuju takto: Z vody lezu někde uprostřed, skoro celé kolo se mnou jede Karel Znojemský, který nezná dobře trať a pro jistotu tedy zůstává po mém boku. Cítím, že se mi tempem přizpůsobuje. Kdyby chtěl, zřejmě by mi ujel. A tak spolu ve dvojici dojíždíme až do depa. Na běhu se to zpočátku vyvíjí hodně podobně, vybavuju si, že jsem z kola tužší než Karel, ale daří se mi to rozhýbat a v druhé půli se cítím silnější pro změnu už zase já. Zprvu mi je hloupé Karlovi při první příležitosti utéct, když na mě celý závod čeká, ale ke konci neodolám pokušení a touze stát se vítězem a kousek před cílem mu odbíhám. Druhý tedy tehdy skončil Karel Znojemský, pomyslný bronz bral Ondra Urban.
Karel se ale za rok vrátil, už znal dobře trať, a navíc se na startu objevil i nejeden borec a závodní legenda XTR.... ale o tom příště.
Držte vlnu, přátelé.
Marcel
