DÍL TŘETÍ
Tak tedy první ročník. Kde začít?
Proč a jak došlo k tomu, že jsme začali pořádat terénní triatlon, jsem podrobně rozebral v předešlých článcích. Náhodné přesedlání na bajk jsem také popsal a vysvětlil. Za pořádáním XTR tedy nestála snaha napodobit světoznámou XTERRU, jak by podle názvu mohlo vypadat – tu jsme v té době vlastně vůbec neznali. Proto jsme taky na počátku závod pojmenovali „Malý Koutecký Terénní Triatlon“. Název Xterra se ve jménu závodu na nějaký čas objevil až později, ale k tomu se dostanu až za „pár let“.
Toto sepisování mě pobídlo k vyhledávání informací a paralel o historii terénních triatlonů v ČR. Zjistil jsem třeba, že česká odnož americké Xterry v současnosti pořádaná v Prachaticích má stejně dlouhou pořadatelskou historii jako my. Tedy že v roce 2002 stejně jako my na Melechově „rozjel“ první český xterák Michal Piloušek st. sérii Xterra v Evropě. Byl vlastně první, kdo přinesl tento koncept do Evropy. Dnes má tato série desítky závodů po celém světě, je to značka, která je jasně spojena s triatlonem v terénu a dala tomuto sportu jméno. Za nejstarší terénní triatlon je ale u nás zřejmě považován Kitlický minitriatlon, který letos dokonce oslaví čtyřicátiny. Jde o kratší a méně technicky náročný závod, ale dlouhá kontinuální historie zaslouží obdiv a uznání.
Jak si pamatuju přípravu a samotný průběh?
S organizací podobných podniků jsem neměl sebemenší zkušenost. A protože jsem se do té doby ani žádných závodů neúčastnil, byla to pro mě velká neznámá. Učil jsem se z omylů během procesu, což bylo vlastně pro počátek závodu hodně charakteristické. Na značení tratě jsem si nakoupil bílou barvu, kterou jsem používal hlavně na asfalt. Lesní úseky a běh jsem značil postaru – tedy krepovým papírem. Plavecká část, hlavní a jediné depo u kouteckého rybníku zůstaly oproti předchozím ročníkům beze změny. Cyklistickou část jsem se snažil vést místy, která mi byla důvěrně známá. Přesnou trať si už do detailu nevybavím – snad jen jednotlivé úseky, z nichž se bajková trať skládala. Po opuštění depa se jelo směrem na Vlčí hůru a dolů na Kamennou Lhotu, nad vesnicí se trať stočila zpátky proti kopci nahoru do lesů nad Kamennou Lhotou, odtud opět dolů k Želivce směr Kobylí důl, pak zase nahoru přes chalupy na Dolní Pasece směr Šafranice, Podivice, Rejčkov, Dobrá Voda Lipnická a do údolí Na Dolíkách. Odtud směr Křepiny… a pak už vážně nevím, kudy jsme se vrátili zpět k rybníku. Běh byl mnohem jednodušší – běželo se do Koutů na náves, pak do Mstislavic, odtud nahoru po „zelené“ na Melechov a zpátky k rybníku.
To je velmi hrubý popis tratí, jak si je pamatuju. Protože bajková část byla nejenom dost členitá, ale i točivá, plná změn směrů a přejezdů z jedné lokality do druhé, nemohlo to dopadnout jinak, než že se zřejmě téměř všichni závodníci už na bajku poztráceli. Byl jsem asi jediný, který absolvoval celou trať. Vzpomínám si, že když jsem úplně vyšťavený (nikdy jsem nebyl dobrý cyklista) přijel zpátky do depa, většina účastníků polehávala u rybníka a vítali mě slovy: „Tvl my jsme se ztratili hned někde na začátku, tak jsme se vrátili sem a čekáme tu na tebe, až dozávodíš!“
Závěrečný běh na Melechov byl už proto prost soupeření a byl pojat spíše jako happening. Tedy pouze pro ty, kteří nebyli špatně značenou cyklistickou trasou otráveni. Vybavuji se jednoho účastníka, myslím odněkud od Chotěboře, který po návratu z bajku mrsknul kolem do trávy, notně zanadával a rozloučil se s konstatováním, že ho na Melechově už nikdy neuvidíme. Myslím, že tohle předsevzetí do písmene splnil, alespoň co se týká XTR. Kdyby se náhodou toto vyprávění dostalo až k němu, rád bych mu nabídl na letošním jubilejním ročníku startovné a pohoštění zdarma jako omluvu a satisfakci za tehdy nepovedený ročník.
Pro mě byl tedy první ročník slušná lekce – musel jsem vyslyšet rady přátel, změnit trasu a přejít na jednodušší variantu. Tedy opustit představu trasy po mých oblíbených místech (to bylo co se značení týče neúnosně náročné) a zvolit trasu jednodušší, zato však spolehlivější. Ale o tom až příště.
Držte vlnu! Marcel
