DÍL DRUHÝ: JAK TO VŠECHNO ZAČALO?
Historie XTR Melechova se počítá od roku 2002, kdy se konal první „off road“ ročník a my jsme se poprvé vydali na triatlonovou kombinaci na horských kolech. Cyklistická i běžecká trasa opustila asfalt, do bot a ponožek nám začal padat písek a jehličí a my jsme začali zakopávat v lese o šišky, přelejzat popadané kmeny a na loukách kličkovat mezi klíšťaty. Jak k tomu došlo? Pro odpověď je třeba odcouvat o další dva roky hlouběji do minulosti, na úplný počátek.
Psal se rok 2000 a já po dlouhém, více jak desetiletém „flámu“, znaven bohémským životem a s plícemi obtěžkanými dehtovými briketami, jsem pocítil potřebu rozpohybovat tělo jinak než docházkou do šantánu nebo trafiky. Prostě mě něco neznámého a neovladatelného donutilo se zvednout, obout si tenisky a zkusit běžet. Živě si vybavuju, jak jsem se po pár metrech zastavil s pocitem, že mám místo nohou dřevěné špalky, nemohu se nadechnout a že mi srdce vyskočí z těla. Nic příjemného. Pocity by se daly shrnout výrazy zmar, slabost či beznaděj. Přesto jsem tam někde uvnitř, hluboko vzadu zaslechl: „Něco s tím začni dělat, je na čase.“
Tendence vracet se k nepříjemným zážitkům, pocitům a zkušenostem a procházet jimi znovu a znovu je mému životu celkem vlastní. Tenkrát jsem díky tomu začal běhat a bezmoc a pocit nulové fyzičky jsem začal prožívat nějaký čas pravidelně.
Chvíli to trvalo, ale časem jsem byl schopen běžet srovnatelně stejně dlouhou dobu, jakou jsem potřeboval k poslechu jednoho vinylového elpíčka. Prožíval jsem něco, co jsem po protrápených začátcích opravdu nečekal. Občas se v kombinaci s během začaly objevovat pocity radosti a naplnění. Ale nejenom to, ono to šlo ještě dál, navštěvovaly mě dokonce okamžiky odhodlání posouvat své vlastní hranice. Když jsem odpadl v půli kopce, napadaly mě takové šílenosti jako třeba: tak takhle teda ne, příště ten podělaný kopec vyběhnu už celej! Nebo: příště poběžím rychleji a dál… Stal se ze mě takový malý Forrest.
A z nahodilé pohnutky byl zvyk, doslova potřeba. Úsilí se přepisovalo ve výsledky. Viditelný pokrok mě dovedl k pravidelnosti. Téměř ideál. Nebudu vypisovat veškeré důvody, které mě tenkrát přivedly z výčepu zpátky k běhu, resp. ke sportu. Prostě mě to začalo bavit a nechápal jsem, že ostatní, nebo alespoň moji kámoši taky neběhají, když je to tak super! Je fakt, že tehdy byl k běhu obecně rezervovaný postoj a při zmínce, že běhám, jsem se téměř pokaždé setkal s velkým údivem. Například když jsem začal trénovat v Praze, musel jsem v Dejvicích, kde jsem bydlel, přeběhnout „Kulaťák“, abych se dostal někam do lesa. Tehdy se za mnou lidi otáčeli, aby zjistili, jestli někoho honím, nebo před někým utíkám 😊 Běh nebyl součástí všedního ruchu města, jako je tomu dnes. Tehdy v Praze běhal snad jen Miloš Škorpil a na Vysočině asi jen Jindra Musil.
Zpátky k příběhu. Ten rok 00 se blížily mé pětadvacáté narozeniny a mě napadlo uspořádat oslavu, jejíž součástí by mohl být závod. Protože jsem ale v okruhu přátel měl spíše cyklisty než běžce a na samotný běžecký závod by asi tenkrát nikdo nepřišel, napadlo mě oslavu obohatit o triatlon. Já tak budu mít svůj běh a kluci kolo. A plavecká část bude pro nás neplavce z pod Melechova stejnou výzvou.
Nutno dodat, že tehdy se již několik let jezdil na Melechově Jirkou Pechou pořádaný silniční triatlon Malý železný muž Melechova a já mohl využít jím označené tratě, což organizaci notně zjednodušilo.
Protože se všichni účastníci osobně znali a já s pořádání triatlonů neměl sebemenší zkušenost, byl závod prost jakýchkoliv oficialit, žádná časomíra, žádné občerstvovačky, žádné vyhlašování vítězů, žádné ceny. Odplavali jsme cca 250 m, kolo bylo asi 32 km, běh přibližně 6 km. Vítězem se stal Ondra Urban, který se později postaral o důležitý impuls, jenž nás dovedl k přesedlání na horská kola.
V této silniční podobě se akce zopakovala ještě jednou, a tehdy to byl právě Ondra, který mě „pobídl“ k zásadnímu rozhodnutí. Na dotaz, zda přijede na triatlon i za rok, mi odpověděl, že nejspíš ne. Řekl přímo:
„Mě to na silnici už nebaví. Teď jezdím jenom na horákovi. Jedině že by se kolo jelo v terénu.“
„A to bys jako přišel, jo?“ zeptal jsem se ho.
„Jo, to asi jo.“
A bylo rozhodnuto… Příští rok, tzn. 2002, se nepojede na silnici, ale v terénu!
Koupil jsem si horáka a začal plánovat tratě pro terénní triatlon.
Tak náhodně započala letos už více jak čtvrt století trvající triatlonová tradice konaná pravidelně poslední srpnovou sobotu.
Příště budu pokračovat prvním ročníkem. Snad si na něco vzpomenu, teď se mi toho moc nevybavuje. Výsledky z jistých důvodů, které zde popíšu, nejsou a zatím nevím ani o fotografiích. Pokud jste tam tenkrát někdo byl, bylo to v roce 2002, napište, ať si nemusím moc vymýšlet.
Díky za pozornost. Zatím ahoj!
Marcel Pašek
