Kolem Melechova 2013

Další dílek do 6ti dílných puzzle s motivem Melechovského poháru zapadnul v neděli 21.7. Pan Jukl objednal na jubilejní 10. ročník mega-vyvoněný počasí, takže na návsi v Meziklasí nás vítá jasná obloha a letní teploty. Po vyloženě trapným jaru bylo na čase...Jak tak koukám po dresech, tak to tu vypadá spíš jako na Českým poháru a ne na regionálním závodě pro hobíky – ČEZ Cykloteam Tábor, BMC Savo racing, Vysočina cycling a nahoře na parkovišti se mihnul někdo v RadioShack dresu podezřele podobnej mladýmu Schleckovi :-D Že by si Andy po zpackané Tour přijel spravit chuť na Melechov...Každopádně mezi muži startuje 76 borců, loňský rekord o jednoho šampiona však vydržel. Nechybí obhájce vítězství Zdeněk Machač se silnou enklávou z Veloservisu, Vašek Holub pro změnu s kolegy z pelhřimovského Velosportu Valenta (den předtím 2. na 50 km Třech vrších v Horní Cerekvi) a další. Ze známých „melechováků“ je tu pouze Petr Svatků, Pavel Prokůpků (zazářil na 120) a Ondra Pajer, jenž letos sbírá vavříny, kam přijede a už aby si pomalu stloukal skříňku na další, jestli to takhle hodlá praktikovat dál. Chybí bohužel prakticky všichni Vystrkováci (čest zachraňuje Pepa Čech právě s Pavlem Prokůpkem), není zde ani Franta Tichý (v Pávově na triatlonu - 2.v kategorii). Ženskou kategorii jako tradičně reprezentují Jarmila Machačová mladší i starší, stálice Sandra Pytlíková a po smolně vynechané 120 i Anička Kolářová. Před startem decentní příprava – někdo dofukovačka, jinej líbačka a já jenom očumovačka. Laborujeme s pitím – vedro jako blázen, ale beru jednu flašku – říkám si, že je to švih do 2 hodin a že to musí stačit. Ostatní se vrací ještě pro jednu a dělají dobře.

         S 11.hodinou se návsí ozve startovní výkřik a nervózní peloton se pouští směrem na Světlou. Ostrý start je až po prudkém stoupáním za Meziklasím – celkem chytrý tah, aby se hned na odbočce peloton nesložil do pangejtu (ostatně jako ten den na ME U23 v Olomouci). Nijak závratně se nejede, ve sjezdu do Františkodolu je to natažený, ale na rovince před Lipničkou se to zase sjíždí. Držím si tak střed pelotonu a luxusně se vyvážím. Odbočka ve Světlý no problem, za zatáčkou zase sázky a dostihy, ale koně si utýct nenechám. Až do Radostovic je to celkem zevlink – svrbí mě nohy, ale nebudu tady nastupovat na 10.km. Sjezd dolů ke křižovatce u Doláku je nervozní, každý se chce prsit dopředu. V Dolní Městě se začíná trochu tlačit na pilu – hned za odbočkou za to čelo vezme, mám co dělat, abych tam nasázel něco jetelnýho, snažím se v tom kalupu přes díry ještě ukazovat, ale připomíná to spíš ptačí tanec než že by podle toho mohl za mnou někdo jet. Nevím proč, ale v mírným kopci na návsi to shazuju na malej a nechtěně to shazuju úplně. Nahodit to nejde, tak musím zastavit, zprasit si ruce a nahodit to ručně stručně. V hlavě mi mezitím zvoní na kovadlinu, že mám po závodě a že už to v životě nesjedu. Loupnu tam okamžitě pilu, rvu to 40kou za doprovodným Passatem a už vím, jak je závodníkům na Tour, když dojíždí sami peloton. Blbě. Zaplať šmoula se mi to daří ještě celkem brzo, před sjezdem k Loukovu už jsem na chvostu, kde nabírám kamaráda z týmu. Houknu na něj, ať se drží a proplejtám nás pelotonem, kam až to jde. Dílčí cíl splněn, ale přijet pod kopec na 180 tepech zrovna není dvakrát rozumný Bohumile. Takže když za to čelo bere znovu, sem ihned pasé jak kalhoty do zvonů. V serpentinách je lidí skoro šest půlek a neskutečně fandí, mně je to ale plat prtný. Pohled za sebe a vidím, že za mnou nikdo. Sákryš. Naštěstí z pelotonu taky odpadlíci, během kopce se už celkem rozjíždím, takže v Rejčkově už jedem ve 3. Aspoň něco. Začíná leteckej den. Šance na sjetí pelotonu asi taková, jako že Cavendish vyhraje puntíkovatej dres, ale lepší to zkusit než si pak nadávat. Mezi rybníkama letíme hodně přes 40, v Koutech se radši na tacháč nedívám, občas mi nestačí ani převod 53x11. Tam vyběhnout pes, tak si každej seberem igelitku karbonových trsátek a jdeme domů. Peloton coby jelenem dohodil a na kameni doskákal, každý se párkrát protočíme na totální podlaze a v Kamenný Lhotě - jupijajej ať sním svůj klobouk – si můžem plácnout. Balík je pořád pohromadě, jenom jeden borec je trochu odjetej. Sešup pod Zahrádky bez vzruchu, hned odspoda za to ale favoriti berou a myslím, že tak do půlky kopce hoblujou hrubou pilu. Mezitím vzadu se ozývá již zlidovělé „jedem na Romana“ a já se k nim přidávám. Jedu to, na co sem tady zvyklej a kupodivu se pomalu posouvám dopředu. Na začátku lesa předjíždím Zdendu Machače – ten bohužel nevypadá, že by se dneska zapojil do obhajoby. A když pak za chvíli zahlídnu před sebou skupinku a v ní Petra Svatkovýho, sem v tu ránu zlitej živou vodou. Za pár desítek metrů je dojíždím a snažím se vypadat čerstvě, ač sem taky pěkně v háji. Petr se jen nevěřícně ptá, kde se tam beru. Ve skupině je dál Michal Běhounek z Veloservisu, Dušan Vrána z Kaba Sportu, Jan Rada z BMC Hong Kong, Jakub Kavalír z BMC Savo racing a naší šestici uzavírá Martin Záruba z CK MTB Hlinsko. Na křižovatce v Horách se dělá nová silnice, naneštěstí čeká zrovna ještě na jednu vrstvu, takže teď kousek připomíná spíš makadamovou cestu. Na horskou prémii dovážím skupinu jako první, na rovině před Speřicí to začíná organizovat Michal a burcuje nás k aktivitě. Mám toho plný trenýrky, ale snažíme se tam s Petrem o nějaký tempo, leč časovku družstev bychom z hlediska organizace natuty nevyhráli. Po chvíli se ale jakžtakž srovnáváme a skrz Horní Rápotice letíme už hodně nad limitem rychlosti v obci. Střídání celkem obstojný, kopec za Brunkou tak nějak vyplácáme a už sme v Humpolci. Stoupání z odbočky rve každej za svý, pak se ale jede zase decentně. Začíná dvojdílná část dálničních stoupání. Do prvního to přivádím já a už na vrcholu mám tak 5m díru – bohužel však přede mnou, takže to na krev dojíždím z kopce. Plíživě mě začínají křeče přepočítávat svaly na nohou a já zjišťuju, že to s tou jednou 0,6 l flaškou nebyl zas tak úplně majstrštyk. Speřicema proletíme ani nevím jak, v ďolíku nás vytroubí nějakej šašek v protisměru (tady přece nikdy nic nejelo), ale nenecháme se rozhodit a dál si to tam každej hoblujeme vpravo vlevo jak chceme, hlavně na těžkou pilu. Ve stoupání do Koberovic to tam zase někdo roztáčí a mám co dělat, abych si to za vsí sjel. Křeče už si přepočítaly snad všechny svaly včetně mimických obličejových, posílám tam trochu jonťáku a celýho Karbošneka, kterýho sem si šetřil až na závěr. Hald nedá se svítit – hloupá hlava, trpí celý tělo. Do Hojanovic to přiváží Petr a hned na tý stojce na návsi to tam posílá, všichni sme ale kolem, takže ticho po pěšině. Minout odbočku na Zahrádky – nechtěl bych je jet znovu - a je tady táhlý stoupání ke Kamenný Lhotě. Ze začátku celkem nevinný, ale pak se dostává dopředu Michal Běhounek a rozjíždí takový peklo, že se jenom zakousnu řidítek, koukám na jeho kazetu a doufám, že nebude chtět vystřídat. Bych odpadnul v nanosekundě. Na to, že den předtím si to na Třech vrších střihnul na stříbro v kategorii na dlouhý, tak to teda diktuje slušně. Na horizontu dosrknu zbytek flašky, nasaju kubickej metr vzduchu, stačím mu říct „hodně dobrá práce“ a snažím se tam taky něco vyplodit. Kdo ale k mýmu údivu odpadá, je Petr. Zjišťuju to až v lese před Bojištěm. Přes ves se tak nějak promrcasíme a než se rozkoukám, Peťas už je zpátky. Hned za odbočkou to zkouší další borec, ale nic zásadního. Do Pinkasáku se šteluju dopředu a plánuju atak. Bohužel jen co se to trochu zvedne, křeče ve stehnech posouvají atak do utopistické roviny a já procedím skrz celou skupinu nakonec. V Pinkasáku lidí mraky, ještě rok dva a je to tam jak na Giru. Já tam skáču jak Bert Contadorů a sem rád, že neslezu z kola bolestí. Skupina odjíždí, já spíš couvám. Na horizontu se to nějakým zázrakem spravuje a opět taktikou „Roman“ se snažím dojet zbytek. Dle rozestupu se mi to celkem i daří, ale už je pozdě. Za Trpišovicema sjíždím odpadlýho Martina Zárubu – jenom mu povídám, že už je to kousek a jdu přes něj. Ve stojce před Koňkovicema to rvu co to dá – asfalt sice netrhám, ale Martina přece jenom jo. Až teprv za vsí si jsem jistej, že jsem ho zlomil, ovšem zbytek skupiny už nedojedu. Sám pro sebe si střihnu spurt na pásku a s leteckým dnem je konec střapec.

         Čas 1:55:18 je vzhledem k najetým km snovej, umístění v první 20 ze 76 borců taktéž. Na Petra jsem nakonec ztratil „jen“ 33 vteřin – celkem dobrý na to, že má najeto minimálně dvojnásobek co já. Ten si nakonec střihnul ve spurtu zbytek skupiny, ale bylo to prý o prsa korejský ženy.

         V závodě nakonec vítězí celkem přesvědčivě ve spurtu 4 členné skupiny Luboš Němec z Vokolek-cycling teamu (spravil si tak chuť po loňské 5. příčce) – čas 1:49:56 (průměr nad 37km/hod), před Tomášem Rycheckým a Radkem Koblicem. Brambora zbyla na Vaška Holubovýho, jemuž prý spurty prostě nejdou (den předem taktéž prohrál až na cílové rovince) a podium uzavřel Pavel Vlček (v reportu z loňského roku borec v Clever dresu). Ženám kralovala Anička Kolářová v čase 1:58:43, jenž se na trase přetahovala s Pavlem Prokůpkovým, jako 3. do cíle kratší trasy dorazila Jarmila Machačová starší. Mimo ženské pořadí si závod střihla Jarmila Machačová mladší, jenž jako profesionálka startovala s muži, dojela na 28. místě a vyklepla tak téměř 2/3 startovního pole.

         10. ročník jenom potvrdil to, že věhlas tohoto závodu roste geometrickou řadou. Vyhlášení proběhlo na návsi v turbo-tempu, páč p.Jukl už měl z toho horka neskutečnou žízeň a ani se mu nedivím – nespěchat za našimi drahými polovičkami, seděli bychom tam nad vychlazeným Rebelem celý odpoledne :-)

Není ovšem záhodno usnout na vavřínech, neboť hned v sobotu napíše svou 16.kapitolu Malý železný muž/žena Melechova.

Tak ahoj na hrázi v Koutech 8-)

autor: Martin Knytl